obyčej klást zemřelého na tzv. „umrlčí prkno“; na něm mrtvola ležela až do chvíle, kdy byla vložena do rakve. Po pohřbu bylo takové prkno ozdobeno řezbou nebo malbou a opatřeno nápisem s údaji o zemřelém. Takto ozdobená umrlčí prkna se někdy umisťovala ve štítu chalupy, v poslední době se též stavěla do hlav hrobu místo pomníku. Tuto zvláštnost lze dosud nalézt např. na starém hřbitově v Nýrsku. Jako doklad místní lidové tvořivosti můžeme taková umrlčí prkna vidět např. ve vlastivědném muzeu v Klatovech (nejmladší umrlčí prkno tam má letopočet 1944). — Opět jeden doklad toho (srov. 31.21), že některé jazykové přežitky (archaismy) lze osvětlit reáliemi, které najdeme v muzeu.
(32) V předchozí kapitole (31) jsme si ukázali, že zánik mimojazykové skutečnosti vede jednak k zániku příslušného pojmenování, jednak k ztrátě jeho sémantické motivace ve významu posunutém, popř. k její změně (mazaný ‚trestaný bitím, šleháním‘ → mazaný ‚vychytralý, prohnaný‘ → všemi mastmi mazaný). Poněkud jinak budeme členit lexikální vývojové postupy podmíněné změnou znalostí skutečnosti, která se sama o sobě nemění: taková změna vede jednak k významové specializaci slov (32.1), jednak k ztrátě motivace příslušného výrazu (32.2) nebo k její změně (32.3).
(32.1) Nejen měnění staré skutečnosti, ale i prohlubování poznatků o ní projevuje se změnami v slovní zásobě. V důsledku hlubšího poznání daného jevu může se především stát, že na místě starého slova s širokým významem nediferencovaným vznikne několik slov s významy speciálnějšími. Takovou specializaci pojmenování podmíněnou změnou znalostí označované skutečnosti můžeme doložit příklady z vývoje lékařského názvosloví. V době staročeské nebyly ještě natolik známy fyziologické rozdíly mezi mozkem a morkem (kostní dření), aby jazyk tyto obsahy kostních dutin rozlišoval speciálními pojmenováními; obojí označovalo slovo mozk (srov. hořčice … mozk v hlavě čistí ŠtítBrigF 37b a mozk, ještoť vyjde z hnátuov ŠtítBrigF 75a; kromě toho mozk znamenalo i míchu: míchú nazývá mozk, kterýž bývá nalezen v chřbetnici LékRhas 28). Teprve s prohloubením lékařských znalostí se slovo moz(e)k specializovalo na svůj dnešní význam a pojem kostní dřeně byl fixován na slovo morek (z něm. Mark). Podobně se v době staročeské ještě nerozlišovala dna (arthritis urica) od nemocí krevního oběhu (srov. doklad v 3.1), přesně nebyla ještě rozlišena funkce žil a tepen aj. Rozvoj vědeckého poznání se zde pak ovšem projevil nejen specializací starých názvů jako dna a vznikem názvů nových jako tepna, morek, ale i zánikem názvů starých jako obrama (např. když jeho (Alexandra) napadlo, tak těžce byl trápen, že všeho uměnie i dobroty zapomenul bieše; trpieše nemoc, jenž slove obrama AlexPovB 286b; srov. obramením zapomenutie smrtedlným obramen Budyš 3b letali letargo attonitus). – Pochopitelně, jde tu zároveň o postupy souvisící s vývojem myšlení (27, zvláště 27.2 a 27.3).
(32.2) Ovšem znalost věcí, které jazyk pojmenovává svými slovy, se vždycky nemění ve směru vzestupném: znalosti některých věcí také upadají nebo se omezují na užší společnost. Tak např. s ústupem domácí výroby tkalcovské omezila se znalost součástí tkalcovského stavu, a tím se zastřela
