umožňují učinit si určitější představu o Husově lexikálním obohacení spisovného jazyka staročeského: (B1) především jsou zde zastoupeny prvky jazyka lidového, a to (a) expresívní výrazy odsuzovaných činností a káraných mravů (expresíva sémantická jako pytlovati svatokupectví A5 nebo luščiti penieze A8, expresíva formální jako piplati kurvu A7 nebo plachočiti sě A8, výrazy německého původu jako šperkovati sě A5 a k němu přiřaditelné huleti: kněžie berú a mnišie hulejí HusPostH 140b); (b) lidová slovesa zvukomalebná (zvláště výrazy chorobných projevů jako chřípěti A6 nebo mukati A7 a k nim přiřaditelné blikotati na oči ‚špatně vidět‘ HusDcerkaM 209b); (c) neutrální výrazy nářeční (jako chlípěti A6 a k němu přiřaditelné vzpietiti sě ‚vzepříti se‘, srov. jihočeské spítit se se stejným významem). (B2) Další skupinou jsou slova nově tvořená, ať už je Hus sám utvořil, nebo za své přijal jako stoupenec jazykového novotvoření v době velkého rozmachu spisovné češtiny; řadíme k nim jednak výrazy funkcí denominativního typu biskupiti A1, jednak dějová slovesa utvořená na základě starších perfektiv předponových: jsou to nejen uvedené denominativní typy týniti co A2, nažiti koho A3 a psieti A4, ale i deverbativa nesporně vzniklá deprefixací hlechnúti ‚hluchnout‘ HusDcerkaH 215b (srov. starší ohlechnúti CestMandA 221a), kasati pod sě ‚podmaňovati si‘ HusPostH 159b (srov. starší podkasati pod sě BiblLitTřeb Jud 256a), plútvati ‚rozpouštět‘ VýklŠal 91b (srov. starší rozplútvati EvZimn 16,1), ptýleti sě ‚házet sebou‘ HusBetl 2,48 (srov. starší rozptýleti sě BiblKladr 1. Rg 14,34). (B3) Husova slova jiného původu (než B1 a B2) reprezentuje mezi prostými slovesy odborný výraz vizitovati ‚konat vizitaci‘: vizitoval, to jest navštievil kláštery HusVýklB 105a. I zde máme typický příklad Husova postoje k cizím slovům: slovo latinského původu nebylo obecně srozumitelné, a proto je Hus doplňuje českým výkladem. V starších památkách by mohlo být doloženo. S takovou možností je ovšem třeba počítat i u Husových sloves převzatých z jazyka lidového (B1), méně již u sloves utvořených deprefixací (B2).
(30.4) Na příkladech Husova obohacování české slovní zásoby můžeme naznačit i další významný vývojový postup – pojmenování nové skutečnosti starým slovem domácím: viděli jsme (30.32 A5 a A8), že rozmáhající se dobové nectnosti Hus s citovým zaujetím označuje jadrnými slovesy lidovými, srov. pytlovati svatokupectvie (‚rozsévat, šířit‘), luščiti penieze (‚ždímat, vymačkávat‘) apod.; jde tu ovšem o významový posun (26.1), který umožňuje vhodně vyjádřit skutečnost ani ne tak novou, jako nově vnímanou, ostřeji pociťovanou. Podobně však jazyk dochází i k pojmenování zcela nové skutečnosti významovými posuny neexpresívními: z nové češtiny jsme již uvedli příklad hůl ‚palice‘ → hůl ‚hokejka‘ (25), ze starší zase střelnice ‚střílna, střeliště‘ → střelnice ‚objekt určený k výcviku ve střelbě‘ (3.1).
(31) Obohacování české slovní zásoby v starších fázích jejího vývoje ovšem neznamená, že všechny nově zavedené lexikální jednotky v ní zůstaly zachovány dodnes. Tak mezi uvedenými příklady z Husova slovníku (30.32) najdeme řadu výrazů, které již dnešní jazyk – mimo literaturu historickou – nezná. Je tomu tak pochopitelně nejen proto, že při zavádění nových slov se některá nevžijí, ale také proto, že i vžité lexikální jednotky časem zanikají nebo podléhají jiným změnám působením faktorů jazykových (I), psychických (II) a zvláště působením činitele mimojazykového – zánikem starých skutečností (reálií). Je tedy nyní na místě pojednat o lexikálních vývojových postupech podmíněných zánikem starých reálií. Poněvadž zánikem označované skutečnosti ztrácí pojmenování
