vlivů, které usměrňují působení činitelů psychických (II), jsou již tyto vlivy, usměrňující obohacování slovní zásoby o názvy nových skutečností, dány specifickou situací společenství daného jazyka: záleží zde na kulturní úrovni společnosti (do jaké míry vytváří nové skutečnosti sama a do jaké míry je teprve poznává u sousedů), na geografické poloze její vlasti (s kým sousedí, pro jaký způsob života má přírodní podmínky apod.), na jejím historickém vývoji (zda prožívá válku, okupaci, kolonizaci, období mírového rozvoje) apod.; je pochopitelné, že národ nežijící u moře se seznamuje s reáliemi námořního života později a cizím prostřednictvím, že naopak sám vytváří pojmy i pojmenování v oboru, jehož je tvůrcem, že přejímá poznatky věcí i s jejich jmény od cizích odborníků, kteří byly v jeho vlasti usazeni pro zvelebení jistých řemesel, že se v období svého národního obrození vyhýbá cizím pojmenováním a vědomě zavádí nová slova domácí prostřednictvím svých vzdělavatelů jazyka a jazykových novátorů. Jako každý jazyk, tak i čeština má tedy své specifické předpoklady pro jednotlivé druhy lexikálních vývojových postupů podmíněných vznikem nové skutečnosti: jiné pro přejímání cizích jednotek a modelů (30.1), jiné pro vývoj slov domácích (30.2) a jiné pro vědomé (i umělé) zavádění nových slov (30.3).
(30.1) Pojmenování nové skutečnosti na základě jejího názvu cizího se děje několikerým způsobem. Při poznávání nových skutečností z cizího prostředí jazyk vždy nepřejímá jednoduše příslušný cizí název (jako např. čeština přejala z francouzštiny název atašé), nýbrž si jej někdy také překládá: může to být překlad cizího slova s přejetím jeho motivace slovotvorné (za franc. attaché má čeština také pojmenování přidělenec) nebo překlad cizího slova s přejetím jeho motivace sémantické (např. za něm. Steckenpferd ‚osobní záliba‘ má čeština pojmenování koníček); zvláštním případem pak jsou ještě částečné překlady (např. něm. Baumwolle čeština přejala jako bavlna). Vcelku je zde třeba věnovat pozornost čtyřem postupům: přejímání cizích slov (30.11), překládání cizích slov s přejetím jejich motivace slovotvorné (30.12), překládání cizích slov s přejetím jejich motivace sémantické (30.13) a přejímání cizích slov s překladem jejich dílčího komponentu (30.14).
(30.11) O přejímání cizích slov do české slovní zásoby již byla řeč, pokud jde o jejich zčešťování po stránce významové (2.31) i formální (2.32). Nyní je na místě aspoň stručně naznačit, které okruhy nových skutečností byly pojmenovávány slovy cizích jazyků, kterých jazyků a proč. Je pochopitelné, že nejvíce cizích slov čeština přejala z jazyka našich západních sousedů, u nichž naši předkové poznali leccos nového, zvláště v oboru vojenství, kultury, odívání i stravování, v oblasti řemesel i zábav; pronikání německých názvů z těchto oborů do češtiny mělo zvláštní předpoklady v tom, že šlo o slova jazyka, který byl u české šlechty považován za módní, kterým mluvili kolonisté, pozvaní do Čech pro svou řemeslnou dovednost, a který byl později Čechům politicky vnucován. Těmto historickým faktům odpovídají vyhraněné okruhy slov přejatých do češtiny ze středohornoněmčiny (1100–1500) a z němčiny vůbec: jsou to především výrazy
