[79]číslo strany tiskuKde v nářečí infinitiv dvouslabičný (bez -i jednoslabičný) je krátký, tu jest krátký ovšem i vznikající z něho víceslabičný. Na př. mest-zamest BartD. 2, 218 (han., třeb.); jat-najat, ťat-uťat, začat t. 1, 25 a 26 (zlin.), mreť-umreť t. 39 (súch.). Dokladů mám zde jen po skrovnu, v dialektologiích k této stránce dosud velmi málo hleděno. –
V nář. mor. bývá typus -- za žádaný trojslabičný [], zejména v tř. IV a V. Na př. za spisovné honiti, dupati atp. je hóniť, hójiť, strójiť, dójiť (dojím), zvóniť Btch. 440 (dol.-beč.), hnójit, kójit, klónit, rójit, strójit, zvónit, cénit, ménit, ṕénit, žénit, vínit, mlúvit, nútit, krmit, pĺnit, rúbit, dúpat, třkat, vřzat atp. BartD. 1, 8 (zlin.). – V nář. stjick. je ten typus také ve složeninách s -jíti, dójiť (dojdu), nájiť, prójiť, zájiť BartD. 1, 85.
6. Na konec buď ještě poznamenáno, že J. Kollár tvořil také inf. perf. -še-ti (z part. s-ového), = lat. -isse: aniž lituji věk svůj ztrávivšeti Slávy Dc. r. 1832 zn. 323, r. 1862 zp. III. zn. 59 atd. = vitam degisse, viděvšeti, podle listu Jungmannova ze 3. led. 1828 otišť. v ČČMus. 1880, 58.
Supinum.
32.
1. Supinum má ve slovanštině koncovku -tъ, č. -t, připojenou k inf. kmenu základnímu; na př. psl. a stsl. nes-tъ, nosi-tъ, sъpa-tь atp. česk. nes-t, nosi-t, spa-t atd., stsl. peštъ č. pec z pek-tъ atd.
Vzniklo ze substantiva, utvořeného příponou pův. -tu. Příponou tou tvořila se jména podstatná, většinou masculina významu dějového (nomina actionis); akkusativ sg. takových substantiv, pův. -tu-m = slov. -tъ, stal se v soustavě tvarů slovesných v skr. infinitivem, v lat., lit. a slov. supinem. Na př. v latině subst. sg. nom. sta-tu-s, sg. akk. a spolu sup. sta-tu-m, psl. sup. sta-tъ. Srov. Brugm. II, 304 sl. Se stránky syntaktické je to akkusativ cílový.
2. Prvotné t. j. z kořenů tvořené kmeny s pův. -tu měly ve skloňování přízvuk rozdílný, a podle toho v slabice kořenné samohlásky stupně rozdílného; bylo na př. z koř. ei̯- ire jednak éi̯-tu-, jednak i-tṷ-´, z koř.: ḱléṷ- audire jednak ḱléṷ-tu-, jednak v ḱlu-tṷ-´, dochované v skr. inf. (pův. sg. akk.) ḗ-tu-m, śrṓ-tum a gerund. (pův. sg. instr.) i-tv-ā´, śru-tv-ā´ atp. srov. Brugm. II, 305 sl. Slovanské supinum má tedy v těchto případech v slabice kořenné právem samohlásku stupně středního, na př. stsl. i-tъ č. j-i-t z éi̯-tu-m, stsl. slu-tъ č. slu-t z *ḱléṷ-tu-m, stsl. žę-tь č. žat ze žen-tъ, stsl. mrêtь z mer-tъ, stsl. vlêštь č. vlec z velk-tъ atd.
33. O supinu v češtině dodati jest ještě následující poznámky.
1. Zdloužení fonetické, které podle § 31 č. 5 je pravidlem v infinitivech dvouslabičných, v příslušných supinech jednoslabičných není. K inf.
![[79]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+2/00081.jpg){kind=link}