čisti poznať); má odpowiediet List. JHrad. z r. 1388; ale hybiet bude člověku HusPost. 87ᵃ, protož hybiet jim (t. jest) od ran mnohých tamt.; doſtat ChelčP. 158ᵇ (tu snad jen tento příklad), návěští dawat Háj. 108ᵇ (též), mluwit nesmí Koc. 58 (též); Beneš. Gramm. 1577 má v paradigmatech -ti a -t pospolu, viděti et vidět atp., a taktéž v připojených překladech žalmů; nemohau beyt Lomn. Nauč. 66, děkowat budeš t. 175, bude mijt t. 88 a j.; poſlauchat neškodí Papr. Ob. 2, nesluší poſlauchat t. 4, náleží uwažovat a učinit t. 4 a j. (tu často); Nudož. má v paradigmatech -ti, chowati 49ᵃ, činiti 59ᵃ a j., ale zmiňuje se také o tvarech s odsuvkou, milowat 49ᵇ; Rosa má trhati vel trhat 145, činiti vel činit 148 ad., a učí, že samohláska koncová se může podle libosti vynechávati a může se říkati: trhat, trhnaut 164; v KolEE. je složit 65ᵃ (1681), platit 339ᵃ (1681) atp., ale pravidlem –ti; Dolež. 85 uvodí inf. -t jako zvláštnost západočeskou; Tomsa má volati oder volat 254, a tak veskrze ve své mluvnici; rovněž tak Tham. 103, 108 a j.; Dobr. Lehrgeb.¹ 316 a ²242 konstatuje, že se říká –t volně vedle -ti, ale dává přednost tvaru -ti; Čelak. v Básn. 1830 má -t čelmi často: číhat 10, stíhat t., lahodit t., vstávat 20, zdobit 25, trhat 35, vidět 38, soužit 70, zavěsit 79 atd., a v Básn. 1847: zpívat, večeřet, snídat 149 atd.; v Nebesk. Protich. je valnou většinou -t atd., a také u mnohých spisovatelů nynějších má převahu a je téměř pravidlem; Palacký, Tomek a j. mívají -t, když se setkávají infinitivy dva, na př. kolik ho (království Uherského) nebudou chtít míti Pal. 5, 2, 511, musela se snažit zachovati vážnost TomP. 1, 43, měli se dát nalézti t. 90, bude náležeti jednat o nich t. 100, bude musit kleknouti a prosit t. 4, 454 atd. V nč. nářečích pak je -t pravidlem na území západním, a dosti hojně také na východním: past, skubst Šemb. 73 (slc., horno-váž.), písat., vynášat t. 75 (slc. střední), nést, pit, chodit BartD. 1, 11 a 35 (mor.-slc.), vědět t. 26 (zlin.), hrát t. 30 (pomor.), klečat t. 38 (lip.), vedet t. 45 (lhot.), vézt, péct, házat, snášat, zabíjat t. 53 a 55 (dol.), dřimat, litat, štipat, bdět, znět, nyst, tyct, vizt, hrát, stát Neor. 6 a 7 (han., bohusl.), nyst, vołat BartD. 2, 69 (olom.), vołat, sedět, chodit t. 94 (nezam.), vołat, hořet, nyst t. 4 (kojet), vołat, kupovat t. 38 (krom.), mět, chtět t. 245 (žďár.), týct, výst, kvýst, hřít t. 3 (saz.), vychádět, utrátět Šemb. 39 (záp.-mor.), dát, věřit Kotsm. 26 (doudl.), vydávat chod. Han. 80, dívat t. 81, dovědět t. 82, nechát t., vidět t. 83, převzít t. 84, scházet t. 85 atd., bít, tisknout, umět, prosit, dělat, kupovat atd. Us. ob. v Čechách mimo podkrk. Úhrnem tvar -t jest dosvědčen již ve stol. XIV, má ovšem v textech starších dokladů po skrovnu, ale na skl. XVI je již velmi rozšířen, drží se v nářečích místy na území východním, je pravidlem na území západním, a vniká odtud do jazyka knižného víc a více.
3. Za –ti, -ť je dial. -ci, -c, -ć, -č; změnou hláskovou, o níž viz I. str. 388 sl. Na př. ſtaczi AlxBM. 1, 23, poſkyſczi t. 4, 22, hnuczi AlxB.
