[127v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcemáme znamenati, že král nebeský ukázal nám ščedrost na mnohé věći[177]věći: wyety, avšak zvlášče na své večeři. Ata jest trojie večeře: prvá byla a druhá bývá a třetie bude.
Prvá večeře boží byla u Veliký čtvrtek, ješto jest večeřal s svými apoštoly, vzem chléb požehnal i dal jim a řka: „Zajisté toť jest tělo mé.“ A vzem kalich s vínem, požehna i da jim a řka: „Píte z toho kalicha všechni, neb zajisté toť jest má krev, ještoť bude prolita za mnohé.“ Ta jest večeře byla velika trojí věćí[178]věćí: wyety. Prvé panstvím a dóstojenstvím, že jsú tu večeřeli s králem nebeským duostojní páni, svatí apoštolové, kteří sú byli velikého dóstojenstvie. Druhé krměmi, že jich tělo nakrmil syn buoží krmí tělestnú, potom jich duše nakrmil svým tělem svatým a napojil jě svú[179]svú: ſſw krví svatú a drahú. A to sú veliké krmě, ani ryby ani zvěřina, ani zlatto ani střiebro muož sě té krmi přirovnati, neb buoží tělo dražší jest všeho[h]všeho] wſſyeho světa. Třetie velikú svú[180]svú: ſw moćí[181]moćí: moty, že těch jistých pět slóv „zajisté toť jest tělo mé“ od buoha pověděných sú velikéj moci, že když jě kněz die na svatéj mši nad oplatkem, hned z toho chleba stvoři buožie tělo tak ćele[182]ćele: tyelye, jako jest na kříži pnělo a jako na světě přebývalo. A tu sě mnoho divó stane, že kněz, sa stvořenie buožie, i stvoří buoha, stvořitele svého, a tu u malém chlebě uzří buoha mocného, na zemi uzříš buoha nebeského. Těmi slovy vynímá kněz syna buožieho z rukú otce nebeského, proto jest ta veliká večeře byla.
Druhá večeře bývá na každý den, ješto kněžie večeřejí z buohem za jeho stolem ducho[b]označení sloupcevně na každý den, že takéž právě s ním večeřejí duchovně, ktož přijímá buoží tělo nábožně, jakož sú apoštolé s ním večeřeli tělestně, a tu dnes pamatujem. A ta večeře jest zajisté veliká také pro trojí věc. Prvé velikým divem, že buoh ukáže sě lidem v tváři v chlebnéj. Druhé velikú mocí, že našě dušě posílí. Třetí milostí, že našě dušě uzdraví a všeho[i]všeho] wſſyeho zlého zbaví.
O prvém máme psáno, když jedna žena pečieše[183]pečieše: peczyeſſye oplatky a to mysli, kterak by z toho chleba mohlo býti svaté buožie tělo, a řkúci: „Však já sama ten chléb peku.“ A tak sstúpi s pravéj viery a chodieći[184]chodieći: chodyety po všem Římu, poče tu řeč mluviti, by to nebylo pravé buožie tělo, a tak mnozí lidé u blud vstúpichu. Zvěděv to svatý Řehoř, káza téj ženě před sě jíti a oplatkuo sobě přinésti, kterýchž bieše[185]bieše: byeſſye sama napekla. A svolav všechen lid svatý Řehoř, mši slúži a když buožie tělo vzdviže, prosi milého buoha, aby ráčil svú[j]svú] ſſu moc ukázati. A hned ti lidé v tom oplatce svatém uzřechu krásné děťátko, ano jemu svatý kříž na čele a druhý na prsech, a tak držě dlúho buožie tělo, aby lidé viděli a věřili právě v syna buožieho. A když položi ten svatý oplatek na oltáři, inhed sě obráti v krvavé maso. Uzřevše[186]Uzřevše: Wzrzewſye ten div římští páni, teprú u buoh věřichu a božie tělo velmě čstichu. Učstěme je[187]je: gye tak dnes dobrými svými skutky.
O druhém máme příklad na svatém Eliáši, když bieše[188]bieše: byeſſye jej buoh poslal na jednu horu, jiež diechu Oreb, i bieše[189]bieše: byeſſye velmě ustal a nemože jíti pro veliké horko i pade na ćestě[190]ćestě: tyeſtye pro velikú mdlobu i usnu pod jedním dřevem.
