máme znamenati, že král nebeský ukázal nám ščedrost na mnohé věći, avšak zvlášče na své večeři. Ata jest trojie večeře: prvá byla a druhá bývá a třetie bude.
Prvá večeře boží byla u Veliký čtvrtek, ješto jest večeřal s svými apoštoly, vzem chléb požehnal i dal jim a řka: „Zajisté toť jest tělo mé.“ A vzem kalich s vínem, požehna i da jim a řka: „Píte z toho kalicha všechni, neb zajisté toť jest má krev, ještoť bude prolita za mnohé.“ Ta jest večeře byla velika trojí věćí. Prvé panstvím a dóstojenstvím, že jsú tu večeřeli s králem nebeským duostojní páni, svatí apoštolové, kteří sú byli velikého dóstojenstvie. Druhé krměmi, že jich tělo nakrmil syn buoží krmí tělestnú, potom jich duše nakrmil svým tělem svatým a napojil jě svú krví svatú a drahú. A to sú veliké krmě, ani ryby ani zvěřina, ani zlatto ani střiebro muož sě té krmi přirovnati, neb buoží tělo dražší jest všeho světa. Třetie velikú svú moćí, že těch jistých pět slóv „zajisté toť jest tělo mé“ od buoha pověděných sú velikéj moci, že když jě kněz die na svatéj mši nad oplatkem, hned z toho chleba stvoři buožie tělo tak ćele, jako jest na kříži pnělo a jako na světě přebývalo. A tu sě mnoho divó stane, že kněz, sa stvořenie buožie, i stvoří buoha, stvořitele svého, a tu u malém chlebě uzří buoha mocného, na zemi uzříš buoha nebeského. Těmi slovy vynímá kněz syna buožieho z rukú otce nebeského, proto jest ta veliká večeře byla.
Druhá večeře bývá na každý den, ješto kněžie večeřejí z buohem za jeho stolem duchovně na každý den, že takéž právě s ním večeřejí duchovně, ktož přijímá buoží tělo nábožně, jakož sú apoštolé s ním večeřeli tělestně, a tu dnes pamatujem. A ta večeře jest zajisté veliká také pro trojí věc. Prvé velikým divem, že buoh ukáže sě lidem v tváři v chlebnéj. Druhé velikú mocí, že našě dušě posílí. Třetí milostí, že našě dušě uzdraví a všeho zlého zbaví.
O prvém máme psáno, když jedna žena pečieše oplatky a to mysli, kterak by z toho chleba mohlo býti svaté buožie tělo, a řkúci: „Však já sama ten chléb peku.“ A tak sstúpi s pravéj viery a chodieći po všem Římu, poče tu řeč mluviti, by to nebylo pravé buožie tělo, a tak mnozí lidé u blud vstúpichu. Zvěděv to svatý Řehoř, káza téj ženě před sě jíti a oplatkuo sobě přinésti, kterýchž bieše sama napekla. A svolav všechen lid svatý Řehoř, mši slúži a když buožie tělo vzdviže, prosi milého buoha, aby ráčil svú moc ukázati. A hned ti lidé v tom oplatce svatém uzřechu krásné děťátko, ano jemu svatý kříž na čele a druhý na prsech, a tak držě dlúho buožie tělo, aby lidé viděli a věřili právě v syna buožieho. A když položi ten svatý oplatek na oltáři, inhed sě obráti v krvavé maso. Uzřevše ten div římští páni, teprú u buoh věřichu a božie tělo velmě čstichu. Učstěme je tak dnes dobrými svými skutky.
O druhém máme příklad na svatém Eliáši, když bieše jej buoh poslal na jednu horu, jiež diechu Oreb, i bieše velmě ustal a nemože jíti pro veliké horko i pade na ćestě pro velikú mdlobu i usnu pod jedním dřevem.
