zname[189v]číslo strany rukopisunaje pílně[adm]pílně] pielnie její řeči, i padne k její nohám a přijme vieru křesťanskú i s královú i také s jinými rytieři. A jakož Maxencius byl přikázal, aby bez pokrmu dvanácte dní chována byla, tu ji v tom času pán Kristus nebeským chlebem krmil, jenž jie po bielém holúbku pokrm posílal. A v téj také chvíli, dokovadž v žaláři byla, pán Kristus s množstvím svatých anjeluov a svatých panen zjeví se jí a bude ji těšiti, aby v své núzi a v svých mukách ustavična byla, že jí ostati nechce a že jí to chce dobře odplatiti, a tiem obyčejem povýšil ji Kristus v ustavičnosti nad jiné své svaté. A když se ciesař zase vrátí, káže ji z žaláře před se vyvésti. A viděv, že jest krašší, nežli dřieve byla, i nadál se, že by jie tajně tam dával krmě, a rozhněvav se, i káže ty, kteříž jie hlédali, kvíliti a mučiti. Než svatá Kateřina, ta jemu řekla takto: „Křivdu jim činíš a darmo je viníš. Jáť sem pokrmuov z rukú člověčiech v tom vězení jsúci nepřijímala. Než Kristus, tenť mě jest skrze anjela svého v ty časy krmil.“ A když ji opět Maxencius sladkú řečí namlúvati poče, slibuje jie mnohé věci, aby se ještě rozmyslela a jeho bohy následovala, na to jemu svatá Kateřina odpovie řkúci takto: „Tak mě velmi napomínáš[adn]napomínáš] napomienaſs a tak mi mnoho mluvíš[ado]mluvíš] mluwieſs. Jáť tebe mnohem viece napomínám i prosím. Pověz však: kterého mám radějí zachovati? Toho li velebeného, krásného, mocného, čili smrtedlného, škaredého a nestatečného?“ A tak tepruv se ciesař rozhorlí i die jie řka: