[190v]číslo strany rukopisustieti. A když již na smrt ji vedechu, prosila svaté Kateřiny, aby za ni milého boha prosila. Jiežto odpovie svatá Kateřina řkúci takto: „Neměj péče, má najmilejšie královno, než buď tím úplně jista, že dnes za to počasné, pominulé královstvie budeš míti věčné a za smrtedlného chotě budeš míti živého a věčného pána Jezukrista.“ Tehda králová tak posílena a potěšena jsúci, napomínala toho popravce, aby nedlil, a což by měl jednati, aby konal tím spěšněji. Tu pak vevydše ji před město, najprvé jejie prsi obřezavše a potom jejie hlavu sťali. Jejiežto tělo vzem knieže Porphyrius, obyčejem křesťanským poctivě pochoval. A nazajtřie, když se Maxencius tázal, kto by tělo ženy jeho pochoval, a mnoho jich o to kvíliti kázal, kto by to učinil, vždy chtě zvěděti, vystúpiv Porphyrius knieže, i die velikým hlasem řka: „Jáť sem ten, jenž sem služebnici božie pochoval a s ní zajedno vieru křesťanskú přijal.“ A takže k této řeči Maxencius jako by se zblázniti chtěl, bude řváti a volati řka: „Ó, běda mně hubenému, vidím, že již i Porphyrius, jediný stráže duše méj a těla mého, utěšení mé, také od Kateřiny zklamán jest!“ A tudiež také jiných dvě stě rytieřuov volati budú a řkúce: „My také křesťané jsme a vieru Kristovu přijali sme. A hotovi jsme pro jeho svaté jméno umříti.“ Tu pak ovšem ciesař horliv náčitě bieše, káže knieže Porphyria i jiné všechny rytieře pořád stienati a těla jejich přede psy metati. A potom opět přivola před se svatéj Kateřiny, i bude jie opět mluviti řka: „Kateřino!