tutnie a smrdutý dým činí, a jako hlavně tak mrzuty činí krásné duše a očadly. Vešken svět sě boří, nestojí v pravdě, jakož musí sě vše zbořiti, což veliký přemuož oheň. A však sě chutně nevzbudíme, ale hynem s světem ohni těmi, až strach do ostatka zahynutie, strach, věru, strach věčné smrti! A zda toho nevidíme? Dotud hoří, tutnie, svědne člověk a pálí sě v hrdosti, v závisti, v hněvu, v smilství, až jej připadne túžebný smutek, ješto smrt činí. Jednoho li obtieží obžerstvo, jednoho li lakomstvo k zemi povrže, že sě nepovzdvihnú k nebeské žádosti? A však ze snu netbánie nevzbudíme sě, ano tak milostivě vzbudí nás Bóh svým rozličným dobrodieniem. A také někdy, když netbáme dobroty jeho, tluče na nás protivenstvím, chtě vždy vzbuditi, netbá li kto, by útěchu a veselím vzbudil sě ze snu, aby aspoň a protivné trpě probudil sě; netbá li sliby probuzen býti, by asa hrózú pokuty byl probuzen. A tak i Písmo a posli Boží sic i onak hlédají nás probuditi večas povlovně řečí milostivú, večas hroznú, k tomu vždy táhnúc, abychom z své otrapy procítili a zbudili sě z své lenosti a nezahynuli s tiemto světem. Pravil sem onehda řeč svatého Pavla, jak tíše nás vzbúzie, aby nás z smysla pohromnú řečí vyrazil řka: Bratřie, hodina jest nám již ze sna vstáti, jakož jste slyšeli onehda v advent. Ale jsú, pohřiechu jsú, ješto sě tak tichými a milostivými řečmi neprobudí. É, by sě vzbudili asa hrózami spravedlivými! Neb přijde ten den, že, jakož ižádnému dobrému zle nebude, tak ižádnému zlému nebude dobře. Na to patře Anshelmus pravieše: Vzhrožuje mě muoj život, neb když sě pílně opatřím, ve všech svých činech vizi aneb nedokonánie, aneb pokrytstvo, aneb že jsú přimiešením jiného úmysla ku první upřiemosti poškvrnění. A tak jednak vešken život mój aneb jest v hřieše a jest hoden odsúzenie