[191]číslo strany rukopisuvnitřní kořene v úmysle, z něhož který pocházie úmysl, rozeznalivú světla svého spravedlností znamenává v každého srdci projatě velmě, aby to bylo psáno v kněhách jeho, aby dal pokutu zlému netolik skutky, ale také i tomu stření vnitřniemu, z něhož zlý úmysl pocházie, aneb odplatu dobrému, když budú kniehy k súdu jeho otevřieny. A protož, jakož die svatý Pavel, kdybychom sě sami súdili, nebyli bychom súzeni. A když vzbúzie tělo, vzbúzie zlý duch rozličně búři, chtě lodíčku svaté milosti pohubiti. A Buoh přepustí, aby člověk, bráně sě pokušení, kryje sě příčin k zlému, volaje ku pomoci, jeho zaslúžil chvály. Rozsuzujme sě, když jest kto s kým v takovém některém obyčeji, která je milost drží spolu. Svatéť duchovnie nehyzdím milosti, ale tělesné slušieť sě střieci. I máť každá jí znamenie, po nichž muož, jaká jest která, poznána býti.
Prvnie rozeznánie mezi nimi jest, že ta, ješto sě v Boze milujeta, když jsta spolu, jen to spolu rozmlúváta, ješto jest potřebné k jich spasenie, jímž by sě vystřiehli bluduov, rozum jměli v duchovných věcech, poznánie pravdy, potvrzenie v křesťanské vieře a v naději a rozniecenie v milosti k Bohu; ale ne mnoho mluvíta spolu o tom, jak velmě on ji miluje, neb jej ona, aneb o marných novinkách tohoto světa. Ale mezi kterýmiž jest tělesná milost, ti málo o Bohu a o duchovných věcech a mnoho o lečems[133]sic! marném, kdy jsú spolu, vydadie řeči.
Druhé znamenie tělesné milosti, po němž muož poznána býti, že když sě zbéřeta, ješto sě tělesně milujeta, bývá při nich nějaká oplzlost, aniť sě k sobě usmievají, lizně po oku vzhlédajíc na sě, ruce sobě ohledují, a mohú li před lidmi ukrásti, budú sebú pojhrávati, rameno k ramenu přitiskajíc, na nohu vstupujíc jeden druhému; i slova oplzlá budú někdy jaks z daleka vycházeti. Ale milost duchovní střeže sě koutuov, když má mluviti žena s mužem. A tu, ač by i lidí nebylo
