utěšenie, že tělo poddané porušenie obtěžuje duši, však ta slavnost a ta chvála duši vždy ostane, ješto jest tu vzala, leč by hřiech smrtedlný umrtvil duši. Ale ožila li by duše z hřiechu toho, opět by svú slavnost jměla jako i dřieve. Anižť jest div, že ta chvála a slavnost vždy ostane v duši, ač ono navštievenie Božie i pomine. Ano ktož učiní hřiech smrtelný, ten účinek mine, ale vinna a to šeredstvie v duši, ješto jest jí přišlo účinkem hřiecha, nemine, donidž je oheň pokánie neb Božie milosti aneb očistec onoho světa neočistí. A když jest hřiech té moci, že, ač ten skutek mine, v němž hřiech byl, však nemine v duši ta šerednost, ješto jest jí přišla skrze účinek tohoto hřiechu: tehdy jest ovšem silnějí dar také Božie milosti. Die svatý Pavel: Kdyžť jest hřiech tak silen, velmi viece tak veliká Božie milost. Toť miení svatý Bernart řka: Když kto Boží milostí jsa zapojen, svú myslí sebe až zapomena, vešken vstane a vejde v Buoh, tak že Boha sě přidrže, jeden s ním duch bude, blaženým jej řkú a svatým, komuž něco takového v tomto smrtelném životu někdy, anebo jednú, a tož ač i v popadky v malítkú chvilku jako v mketnutí zkusiti dáno. Aj, žeť die, že jej skrze jedinké to pochutnánie neb té Božie milosti mketnutie v srdci viec jej die blahoslaveným! Neb skrze to viec ostane duši slavnost a chvála. Pomoziž i nám hubeným té své milosti, Hospodine! Amen.
Skonávají sě kázanie o svatých, počevše od svatého Ondřeje až do hromnic, jakož na těch kniežkách stalo, s nichž sem psal.
Počínají sě kázanie nedělní od adventa až do devietníka, první neděli v advent tato sě řeč počíná
Vzbuď moc svú a přiď! V tento čas pamatujem příští na svět Syna Božieho, k němuž jsú velikú žádost jměli otcové světí, a rozličnými řečmi ukazovali jsú tu svú žádost. Onen voláše: I dokud, Hospodine, zapomínáš nás; rozpomeň sě na milosrdie své! Onen: É, by roztrhl nebesa a zstúpil! A onen, jemuž bieše Duchem svatým pověděno, že uzří, dřieve než umře, Spasitele, velikú toho žádost ukazováše řka: A dočekám liž toho, budeta liž dotud trvati oči moji a zde li mě nalezne? Až i tento prorok, jehož sem slovy řeč tuto počal, pravieše: Vzbuď moc svú a přiď! A kostel týmiž slovy počíná modlitbu, čakaje hodu narozenie Syna Božieho, jako jest byl přišel milostivě, aby zjednal spasenie naše řka: Vzbuď, Hospodine, moc svú a přiď, totiž i v naše srdce, abychom tvú obranú zaslúžili vyňati býti z nebezpečenstvie, ješto jde na nás pro naše hřiechy, a tvým vykúpeniem abychom spasenie došli! Pamatujte, kterak tuto Písmo svaté praví, kterak by sě měl vzbuditi.
Dvojím činem chtěl bych o tom slovci pomluviti, jímž sem řeč počal řka: Vzbuď moc svú a přiď! Jedniem, že žádost ukazují otcóv svatých ku příští Syna Božieho; druhým, jako by nás tiem slovem ponúkal Hospodin, abychom my, svú moc vzbudiec, k němu přišli. O prvniem chtě řéci, vzpomenuch na tu řeč svatého Bernarta, ješto die: Styděti bychom sě za to měli, že nejsme tiem tak veseli, že to nám již dáno, ješto jest slíbeno bylo Otcóm svatým, jakož jsú oni velikú žádost jměli toho, aby ten slib byl dokonán. Ó, jistě skrze jich tak velikú žádost stalať sě jest i nám tak veliká věc, že Buoh ráčil v člověčenství našem k nám přijíti. I kto by směl pomysliti, kdyby toho nebyl zjevil Hospodin svým prorokóm, by jelikož podlé našie hrubosti tak nepodobnú věc své velebnosti Buoh, pán všeho, chtěl učiniti pro člověka, hubenstvo