vypraviti. Ale duchu to móž darem býti Božie milosti ukázáno, když někdy jako z nedojiepie oblíčí, přijdúc prudká milost Božie, a obchopí duši v divné jakés pochotnosti, že muší řéci člověk nevýmluvně srdečním rčením: Ó, jak jsi dobrý Hospodine! Chval má duše Hospodina.
Třetie a poslednie jměl bych o tom řéci nětco, co ten spatrný život činí v duši. Řekl sem nynie, že někdy přídúc jakás prudká milost obchopí duši přepochotně, rozum projesní, pamět odtáhne ode všeho jiného, jen při Bohu ji držeti bude, až i sama sebe jaks mysl všecka zapomene, i všecka podobnost tělesných postav, ješto mohú býti čichy tělesnými učíceny, vyjde z mysli, a jaks živějie mysl bude sě držeti Boha, jesnějie jej jaks rozumem vidúc a pochotnějie milostí rozškřvěvši sě nad běh obecný v Hospodinu. Nekladúc toho, jakoť by mě to tak znamenitě potýkalo, ale vybieraje z těch svatých otcóv řečí, [ješto]text doplněný editorem zkusivše toho, psali o tom. To pak šťastné tak Božie milosti zvláštnie navštievenie učiní, že větší milost k Bohu i k družci i čistší tržeti bude. A ukáže, jak jest to vše, což jest na světě, nestatečné, a žádost vzbudí k věčného života dobrému, a dá poznánie nějaké těch dobrých nebeských věcí. A někdy až zapojí mysl svú pochotností, že udatně stane člověk, a až jako bezpřémně, po tom nebeském věčném životu a až i usne tomuto světu v tom zapití, že i protivné věci tohoto světa puotek nebudú jej vzbuditi moci k nepokoře. Z toho také zvláštnieho Božieho navštievenie duše tak zbožné chvalna bývá navěky duše, všecka jejie vnitřnie tvárnost vláští krásu odtud béře v tom nějakém podobenstvie: jakož tvář tělesná projesní sě v utěšení, takéž i duše, zahřejíc sě v Boží milosti a projesniec v tom tak libém utěšení, bude krásná duchovní krású. Z toho s Bohem zvláštnieho ochotenstvie byla jest tvář Mojžiešova také světlo, taký blesk vzala, že nemohli naň zřieti bez přikrytí lid obecný. Protož ač ta šťastná chvilka byvši, i pomine toho tak zvláštnieho v Boze utěšenie,
