Od dávna bíše v jednom městě rytíř starý, kterýž měl jednu ženu mladičkú, kterúž jest velmě miloval. A ten na každú noc dveře domu svého sám zavíral a klíče pod hlavu podkladl. V tom městě bíše přikázaní, když v jeden zvon bíše zvoněno, když kto po tom zvonění chodil v noci a ot strážných byl by jat, aby celú noc v žaláři byl a zajtra na pranéř vsazen. Rytíř tento ženy nemožíše utěšiti, což se jí líbilo k žádosti těla, a protož jest jiného milovala. A na každú noc, když jest muž usnul, klíče ode dveří vzala a dveře otevřela a k frejíři šla a tajně se k muži vrátila. A ona jednu noc vstala jest a k milovníku šla tajně a brzce a potom rytíř ze sna probudil se a ženy jest nenalezl. Vstal jest a dveře domu i komory otevřeny nalezl jest. Dveře zavřel a na žoléř domu vstúpil a v okně seděl. Potom od puolnoci přišla žena a ťukla. Řekl rytíř: „Ó zlořečená ženo, již došel sem, že s’ cizoložstvie učinila. Zajisté pravi tobě, že vně ostaneš; až strážní přijdú, ať tě v žalář vsadí.“ I dí ona: „O pane, proč to činíš? Já pravdu pravím tobě: když jsem byla s tebú na loži, přišla dievka ot mateře mé, abych ji bez meškání navštívila; nechtěla sem tebe ze sna probuditi, a protož sem tajně vyšla.“ Ale to kurva čistě selha.
Najmilejší! Rytíř tento jest Pán náš Ježíš Kristus, kterýž duši naši v chot sobě přijal a ji tak velmi miloval, že ji na své lože pokládal. A protož v Kantikách praví: „Rozkoši sú mé byly s syny člověčími.“ Rytíř dveře zavírá a klíče pod hlavu pokládá. A tak Kristus dveře naše zavírá i otvírá, když nám pro lásku svú dveře království nebeského otvírá. Ale pohříchu často hříšný klíče ukrádá, když proti božímu přikázaní činí, i přikázaní božská ruší a z hříchu do hříchu chodí. Zákon jest ustaven, aby v zvon bylo zvoněno, po kterémž zvonění ač by kto v noci chodil, v žalář by byl vsazen. Zvon nic jiného není, jediné chovati božího přikázaní. A ktož proti tomu činí slovem nebo skutkem a zevnitř dveří domových, totižto z církve svaté, nalezen bude, skrze strážné, totižto diábly, duši jeho popadnúc, do žaláře pekelného uvedú.
Zdávna bíše v městě římském některaký rytíř, kterýžto dvě dcery a jednoho syna měl jest. Rytíř tento všecko své utratil. Bíše času toho císař Octavianus tak řečený, kterýž na jednéj věži veliký poklad mějíše. Rytíř dříve řečený k veliké chudobě přišel jest,
