na učení dáti chci, aby skrze vaši radu i vaše naučení mohl hodně říši po mé smrti zpravovati.“ Prvý vece: „Pane, daj mi jej na učení, ať já jeho chovám i učím, a jáť jej tomu naučiti chci, cožť sám umím i všickni tovařiší moji, v sedmi letech.“ A tomu Tantilus říkáchu, jako z nich nejmenší. Druhý vece, jemuž jmě Lvík bíše: „Pane, ot dávnať jsem slúžil a nikdy nic od tebe nebral sem; protož nic jiného za otplatu neprosím, jedno aby mi syna svého k chování a k učení dal. A jáť jej tomu všemu, cožť sám umím i všickni tovařiší moji, v šesti letech naučiti chci.“ A tak všickni tovařiší i mistři, každý z nich zvláště císaře prosíše, aby jemu syna svého k chování i k naučení dal. A každý jeden rok srazil, až tak sedmý mistr řekl, že v jednom roce tomu všemu, co sám umí i všickni tovařiší jeho, naučiti chce. Césař to uslyšev, z toho se velmě děkovati jal, že každý z nich zvláště, aby syna jeho choval a učil, žádáše. A oni všickni césaři díky vzdavše, syna jeho s sebú vzevše, k domu se obrátili. A když domóv přijeli, zvláštní jemu pokoj učiniti kázali a po všech stěnách toho jistého pokoje sedmero umění, jenž umění svobodné slove, napsali sú, aby to jisté dítě v každý čas jako na knihách dobře se z častého vidění mohlo učiti. I ti jistí mistři každý z nich velmi snažně na každý den ustavičně plných sedm let učichu. A když se bíše VII let dokonalo, mistři mezi sebú jali se mluviti řkúce: „Dobré jest, abychom již učedlníka našeho pokusili, mnoho li umí.“ První z nich vece: „Kterak jeho pokusiti chcem?“ Druhý vece: „Když spáti bude, pod každý roh lože jeho jeden bukový list položme.“ A tak se stalo. Ale když bíše procítil, oči své v strop toho pokoje jistého, v němž odpočíváše, upřel bíše. Uzřevše to mistři, řekli k němu: „Pane, proč tak vzdycháš?“ Odpovědě jim: „Divím se, že nebo roh tohoto pokoje sklonil se jest, a nebo země vyzdvihla se pode mnú jest.“ Uslyševše to mistři, mezi sebú řekli: „Bude li toto dítě živo, něco velikého bude.“
A mezitím rada i páni té říše řekli sú císařovi: „Pane, toliko jednoho syna máš a móž se to státi, že zhyne. Hodné jest, by Tvá Milost oženil se, aby říše dědice neztratila.“ Vece k nim césař: „Poněvadž to tak jest, dievky panny krásné mi pohledajte, ať ji sobě ze ženu vezmu.“ Tedy oni ihned jali se hledati, až i jednoho krále dceru nalezli. A když s ní přebýváše, všechna žalost první ženy od něho odstúpila. A tak u veliké kratochvíli spolu přebýváchu,
