toliko jediného syna máš. Nebylo by dobré, by jej tak snadně odpravil, dokudž prvé neodsúdíš, aby neřekli: Aj, král bez súdu v svéj náhlosti jedinkého syna svého kázal zahubiti.“ Uslyšev to, kázal jej v žalář vsaditi a nazajtří kázal před sebú súd osaditi. A tak se stalo, že nazajtří ten jistý mládenec súzen byl i otsúzen. A když na popravu s trubači podlé vlaského obyčeje veden bíše, aj, veliký křik od lidu stal se: „Buď toho Bohu žel, že jedinkého syna císařova na smrt vedú!“ A když jej tak vedíchu, aj, první mistr proti němu jdíše. Uzřev jej mládenec, hlavy jemu poklonil, jako by řekl: „Pomni na mě, když před otce mého přijdeš. Ej, toť mě na popravu vedú.“ Uzřev jej ten jistý mistr, vece k němu, jenž jej vedíše: „Nekvapte s ním; naději se s boží pomocí, že jej dnes od smrti zprostím.“ Vecechu všickni: „Ó milý mistře, pospěš a zprosť od smrti učedlníka svého.“ Přišed ten mistr před císaře, poklekl, pozdravil jeho. Vece jemu císař: „Zda sem já tobě i tvým tovařišóm svého syna dal, an mluvil, a již něm jest. A nadto ještě huoře se stalo, že on mú ženu podáviti chtěl. Protož má dnes umřéti, a vy všickni zlú smrtí máte sníti.“ I vece mistr: „Ku prvnímu odpoviedám: To Buoh ví, že v našem tovařiství až do této chvíle dobře mluvil. Ale proč by nyní nemluvil, toť Buoh ví dobře, jemuž všecko svědomo jest. O druhém, totiž o císařové, to Buoh ví, že těch plných sedm let, což s námi přebýval, nic sme takového naň neviděli. Ale, milý pane, jedno zajisté chci pověděti. Zahubíš li svého syna jediného pro řeč své ženy, hóřeť se přihodí, nežli onomu rytíři, jenž vyželce svého příliš milého pro slovo ženy své zahubil, jehož potom mnoho s hrozným pláčem želel.“ Císař vece: „Pověz mi to, kerak se to stalo!“ Mistr vece: „Nebuduť praviti. Neb dříve, nežli bych dokonal, mládenec mohl by odpraven býti a ten příklad za nic by nestál. Ale chceš li, ať praviti budu, kaž syna svého zase navrátiti a do žaláře až do zajtří vsaditi.“ A ihned když se to stalo, ten jistý mistr jal se praviti a řka:
„Bíše některaký rytíř udatný, jenž jednoho syna mějíše jako Tvá Milost. A tak jej velmě miloval, až jemu tři chovačky zjednal bíše: prvá aby jeho krmila, druhá aby jej myla, třetí aby jej povíjala. K tomu také mějíše jednoho vyželce a jednoho sokola, jenž také je velmě milováše. Ale ten jistý vyžlec takú moc do sebe mějíše, že když kterú zvěř uhonil, bez škody ji držal, až i jeho pán přišel. Druhé, když pán jeho měl kam
