nezdálo, by jiný buoh byl nežli on. Uslyšev to pústeník, otevřev okno, a když jej rozhřišil, ihned jej poznal. I vece: „Pochválen milý Buoh, že sem tě poznal! V to rúcho, kteréž já mám, rúče se obleč a na svú sien jdi a ihned všickni tě poznají.“
Tedy Jovnian oblekl se v rúcho, kteréž mu pústeník dal, i bral se k domu svému a na vrata tlúkl. Přišed vrátný, vrata jemu otevřel a jej počestně přijal. I vece k vrátnému césař: „Znáš li mne?“ Odpovědě vrátný: „Pane, velmě dobře. Ale divím se tomu, že sem vždy tuto stál, a neviděl sem, když s’ ven vyšel.“ Odtud císař Jovinian ihned šel na svú sien, a každý proti němu vstal a hlavy poklonil. A v tu chvíli druhý césař bieše v pokoji s césařovú. A když vynide některaký rytíř z toho pokoje, vezřev naň, uplně poznal jej, a všed zase do pokoje, vece: „Pane milý, jest některaký člověk na síni, jemuž všickni počest činí jakožto císařovi, a tak jest ovšem podoben k tobě, že který by byl z vás císař, nevíme.“ Tedy on vece: „Ihned vyndu ven a pravdu zvím.“ A když na sien přišel, vzav jej za ruku, podlé sebe jej posadil a přivolav všecka knížata i pány, rytíře i panoše, tudéž i césařovú, řekl k nim: „Poslúchajte! Tento člověk jest pán váš i císař váš. Ale že se byl někdy proti Bohu zdvihl, proto byl zbaven říše a známost od něho odstúpila, že ižádný nemohl poznati jeho, dokudž se Bohu nepokořil a neželel s pravú věrú, že když z své nemúdrosti směl se pokusiti. Ale jáť sem anjel, jeho stráže i duše jeho, a království jeho ostříhal sem, dokudž za své hříchy pokání neučinil, jakož ste viděli. Ale již i vždy budete jeho poslušni, a jáť jej vám porúčím.“ A ihned, řekl to, z očí jim vyšel. A césař Jovinian Bohu poděkoval, svuoj život v dobrém dokonal.
Z této řeči naučení toto
Najmilejší! Tento císař móž řečen býti každý člověk, jenž ovšem poddal se světu, maje zboží i čest, vzdvihna se proti Bohu, přikázaní božského neposlúchaje. Volá své rytíře, to jest pět smyslóv, aby s ním jeli na lov, totižto na světské marnosti, a tu tak veliké horko jej napadá, totižto pokušení ďábelské, že místa sobě nemá, dokudž by se u vodách, totižto v hříších nezchladil. A tak smysly své ostavuje. A když najprvé s koně ssede, totižto víry postúpí, kterúž na
