Pójdu také lízati kamene toho.“ Šel [k]text doplněný editorem kameni a počal lízati a nalezl všicku chut, kterúž jest žádal. A tak posilnil se, jako by všech krmí byl nasycen. Třetí den slyšel hřímaní veliké a hrozné, tak že všichni hadové z jámy vyšli sú. A drak po nich z jámy leťal jest. Chudý to vida, chytil se ocasu drakova. A tak tento drak jeho z jámy vynesl a jeho z veliké nesnáze vyvrhl. I počal volati; k kterémužto volání lidé přišli sú a jeho z lesu vyvedli.
Najmilejší! Tento chudý jest člověk, jenž náh vyšel z břicha mateře své v les, totižto na tento svět, a upadne v duol hluboký, kterak brzo učiní hřích smrtedlný, kdež leží u veliké strasti a nebo v moci diábelské. Ale hadové, jenž s námi leží, totižto všichni naši smyslové, jedové hříchu. Ale drak jest boží moc, ješto obraňuje hříšného člověka, aby diáblové jeho nemučili. Jakož praví svatý David: „S ním sem v zámutce.“ Ale leží kámen v prostředce, to jest Kristus, na kterémž všecka vóně i sladkost nalezena bývá, když času zamúceného a smutného útočiště máme mieti k kameni tomuto, totiž k Kristovi, a toho lízati, totiž nazývati s dobrú a s nábožnú modlitbú. Ale hřímaní jest zpověd čistá a plná před knězem, kteréhožto hřímaní, zpovídaní, všickni hadové třasú
