[B2v]číslo strany rukopisukdyž to uslyšela, jakžto veselou tváří (ale vnitř[57]vnitř: w nitř div že se její srdce žalostí nerozpuklo) bez všelikého vzdychání vzavši dítě i pohleděla ‹začátek komentované pasážena ně›konec komentované pasáže[58]na ně: naně a políbivši je, znamenavši znamením Kříže svatého. I dala je tomu služebníku řkouci: „Teď máš dítě. Učiniž s nim, cožť jest tvůj pán rozkázal. Toliko za to prosím, aby ho ptáci ani zvěř nesnědla, ‹začátek komentované pasáželeč by›konec komentované pasáže[59]leč by: lečby tak tvuoj pán přikázal, aby je zvěři dal.“

Tehdy služebník vzav dítě, donesl je k markrabovi. I pověděl mu všecko: kterak se paní k němu měla, když jemu dítě dávala, že jest s nim pokorně a beze všeho[60]všeho: ɓezewſſeho smutku mluvila. I pohnulo to knížecím[61]knížecím: Knijžetcým srdcem, avšak[62]avšak: A wſſak proto svého umyslu neproměnil, než uložil na své mysli více a ještě více pokoušeti pani své. I přikazal služebníku tomu, aby to dítě obvina dobře v čisté roucho i donesl k jeho sestře do Bononie. A přikázal mu pod hrdlem, aby ho pilen byl na cestě, aby se mu nic nepřihodilo. Neb měl markrabě v Bononí sestru za jedním hrabětem. A když ten služebník to vše učinil, což jemu pán jeho byl rozkázal, a do[B3r]číslo strany rukopisunesl to dítě k sestře do Bononie a poručil slovem markrabovým, aby je pilně chovala a ctnostem učila a aby žádnému o něm nepravila, ‹začátek komentované pasážečí by›konec komentované pasáže[63]čí by: čijɓy to dítě bylo.

V tom času Valtérus vždycky vzhlédal na svou paní, ‹začátek komentované pasážezdali by›konec komentované pasáže[64]zdali by: Zdaliby se v řeči nebo na tváři nebo v ochotnosti proti němu proměnila, ale neznamenal nikdá nic takového na ní ani ona[g]ona] o na ‹začátek komentované pasážeo tom›konec komentované pasáže[65]o tom: otom dítěti kdy jakou zmínku před svým pánem učinila. I podivil se velmi markrabě její ustavičnosti, nebo věděl dobře, že ona to dítě více nežli sama sebe milovala.

A když bylo po čtyřech letech, paní Kryzelda opět porodila krásného syna. I měl z toho kníže velikou radost a potěšení i všickni jeho poddaní. Potom pak, když již tomu pacholíkovi byly minulý dvě letě, opět markrabě chtě své pani zkusiti mluvil s ní týmž obyčejem jako i prvé, že páni jeho a rytíři nechtí tomu, aby dítě od chudé sedlky pošlé mělo děditi. „Protožť musím s nim učiniti jako i s prvním a musím je rozkázati zahubiti.“ I odpověděla pani Kryzel[B3v]číslo strany rukopisuda