ostanú s svú pýchú svých srdcí napřěd přěd královstvím krále nebeského, našeho boha Jezukrista, a nemoci budú vníti v nebesa. A ten, ješto sěkáše drva a přikládáše na těžké břieme, to jest ten člověk, jenž jest obtiežen mnohými hřiechy a ješče na těžké hrozné břieme přičínie hřiechuov viece, a majě sě káti prvních hřiechuov. Ale zameškav sě prvních pokáti i viece přičínie ku prvním hřiechóm. Ten pak, jenž načieráše vody z jezera, to jest ten člověk, jenž něco dobrého činí, ale hřiechy má některé při sobě a jich neostane, a protož ti dobří skutci zahynú se zlými. A protož člověk musí, jakož praví svatý Pavel apoštol, že s bázní a s velikým strachem dobývati spasenie.
To Daniel opat pravieše o svatém Arsenní, že kdyžto pletieše košě z palmového listu, naliv vody v medenici, aby palmy mokly, a když sě voda zsmrdieše, nedadieše všie vyliti, ale k té smrduté jiné kázáše přiliti, aby vždy smrděla. Tu bratřie jěchu sě jeho tázati a řkúc: Proč to nedáš, otče svatý, vylévati smrduté vody, a necháš, až po všie peleši smrdí? Odpovědě jim svatý Arsennius a řka: Za to rozličné a vonné kořenie, za muškát, za hřebíčky, za skořici, ješto sem dřieve, v svěcském bězě jsa, požíval, i muši já tento smrad trpěti, abych v súdný den onoho pekelného smradu byl zbaven, abych s tiem bohatcem, jenž na všaký den jiedáše rozkošné krmě a vždy v drahých rúšiech chodieše, s ním věčně nebyl odsúzen na věčné zatracenie.
Opět jeden bratr vecě svatému Arsenní: Otče svatý, já na všaký den čtu svaté Písmo a nikdy nezameškajě z žaltářě, z svatého Čtenie
