k vratóm toho kláštera, v ňemž jeho sestra bydléše, i zavola a řka: Pochvalte boha a slyšte pútníky! Tehdy vyjide jeho sestra s jinú s jednú sluhú boží i otevřě dveřě, a nepozna bratra svého, ale on ji dobřě znáše, ale i slova nepromluvi, aby jeho nepoznala po řěči. Ale ta mníšky, ješto biešta s ním, vecěšta jiej: Prosímeť, šlechetná matko, aby nám kázala dáti vody píti, neboť sme ustalí. A když sě vody napichu, vzdachu chválu bohu, děkujíce, i jidechu zasě boha chváléc do svého kláštera. Tu opět po několiku dnech list k ňemu posla, aby k nie přišel dřieve, nežliť skončie, aby modlitbu učinil v jejiem klášteřě. Tu on jie odepsa zasě, i posla list po jednom mníšku z kláštera, a tak jie řka: Bylť sem, bohu děkujě, u tebe, a ižádný mne nepoznal. A tys k nám vyšla a dalas nám vody píti. A já vzem z tvú rukú, pil sem a bohu dieku vzdávajě i vrátil sem sě do kláštera. Dostiž měj, žes mě viděla, a viec z toho na mě nežalost a pros za mě boha, hospodina Jezukrista!
Jeden také mnich bieše šel navštěvovat sestry, aneb bieše slyšal, by byla nemocná. A ta jistá jeho sestra bieše menována božie služebnicě mezi všěmi v klášteřě. Tehdy ta jistá nepovoli bratru, by jej viděla, aby tú omluvú nevšel do kláštera ženského. Ale vzkáza jemu a řkúc, aby šel zasě a boha za ni prosil. A vecě: Ačť dá hospodin, uzřívě sě na nom budúciem světě v království nebeském přěd uobličějem našeho boha milého, pána Jezukrista. Amen.
