i procěni jě jednomu, jenž jě chtieše kúpiti, šiliňkuov šestnádcte. Tehdy ten, jenž kniehy kúpiti chtieše, vecě: Daj mi kniehy, ať mi jě ohlédají, stojie liť za desět šiliňkuov. Tu on jemu da kniehy, aby jě ohlédal. Inhed ten, jenž kniehy chtieše kúpiti, jide k svatému Anastazí i jě sě jeho prositi a řka: Milý otče, rač tyto kniehy ohlédati, stojie liť za desět šiliňkuov, tolikoť za ně velí ten, jenžť jě prodává! Tu jemu Anastazius odpovědě a řka: Kniehyť sú dobré a stojieť za ty peniezě. A vrátiv sě ten, jenž jě kupováše, i vecě: Nať peniezě za kniehy, neboť mi jest řekl Anastazius opat, žeť stojie za ty peniezě, za desět šiliňkuov. Tu on jeho otáza a řka: Řekl li jest co jiného Anastazius? Odpovědě jemu ten, jenž kniehy kupováše, a řka: Věř mi, žeť jest nic jiného neřekl. Uslyšav to ten bratr i vecě: Již sem sě rozmyslil. Nechciť již prodati kněh. A šed k svatému Anastazí i počě jeho prositi s velikým pláčem a žělejě nemúdrého účinka svého a prosě, aby vzal kniehy své zasě. Ale svatý Anastazius nechtieše jich vzieti zasě a řka: Bratře, oddávámť, měj jě sobě z mé dobré vuole. Ale ten bratr jě sě s pláčem prositi, aby jě vzal zasě, a řka: Nevezmeš li kněh zasě, otče, nebudeť mieti odpočinutie i má dušě, ale vždyť bude žěleti. Tu potom vzě kniehy své zasě. A ten tu s svatým Anastazím osta až do svého skončenie.
Bieše jeden pústenník z svatých otcuov, jemuž Peor diechu. Jehož svatý Antoní přivedl z mladosti k mnichovému stavu, ale málo jest s svatým Antoním přěbýval. Tu, když již bieše u pětimezidsietma letech, s povolením svatého Antonie jide na jiné miesto na púšť
