ráčil něco zěviti. A toť mi jest nic nezěveno až do tohoto času. Tu jemu svatý Antoní vecě: Jdi a daj sě viděti sestřě! Tu svatý pojě s sebú jednoho mnicha i jide, kdež jeho sestra bydléše. I sta u dveří, zamříživ oči, aby nehleděl na sestru. Tehdy sestra vyběhši i pade k jeho nohám a pro velikú radost až tu omdle. Tu jie svatý Peor vecě: Jáť sem teď bratr tvuoj Peor, patřiž na mě, dokudž chceš! A potom pak jide na púšť do své pelešě. A toť bieše, žeť nerodi na sestru hlédati, to j’ učinil proto, aby když který mnich chtěl by rodinu viděti, aby jemu nebylo odpušťeno.
Také Jan opat, jenž přěbýváše na tom městě, jenž sluove Kallamus, tu mějieše sestru a ta bieše z své mladosti v klášteřě a bohu slúžieše. A ta jej bieše naučila, aby ješitenstvie toho světa ostana i šel do kláštera. A když bieše všel do kláštera, za čtyřimezidcietma {let}meziřádkový přípisek soudobou rukou nevyjide z ňeho ani navštievi sestry. Ale ona velmi žádáše, by jej mohla viděti, a často k ňemu listy psáše a prosíc, aby přěd její smrtí jie navštievil. Ale on počě sě jiej omlúvati, a nechtě z kláštera nikam jíti. Opět ta šlechetná služebnicě božie list psáše k ňemu a řkúc: Když ty ke mně nechceš, ale já k tobě musím, abych tě as jedinú opatřila v těch časiech. To uslyšav ten svatý stařec i smúti sě tiem a počě na svém srdci řéci: Dopustím liť méj sestřě ke mně přijíti, snad pak i jiná má rodina, to zvědúc, budú mě navštěvovati. A proto umysliv i jide navštěvovat sestry. Pojem dva mnichy s sebú z kláštera. A když přijide
