ani sě smútišta, ani sě rozhněvašta. A všedše opět do pelešě i počěšta nešpornie hodiny plniti. A když by po modlitvě, poklonivše sě jemu, vecěšta a řkúce: Velíš li, pane, puojdevať a utrhnevať ten keř zelícě, ještoť jest ostal! A ten svařiec i pokrmíme sebe, anebť jest již hodina, abychom pokrm přijěli. Tu ten stařec vece: Děkuji z toho milému spasiteli Jezukristovi, nebť vizi ducha svatého při vás. A protožť proši i napomínaji vás, abyšta ostřiehala té tichosti i pokory, abyšta byla povýšena přěd božím obličějem v nebeském království!
Jeden bieše v klášteřě stařec menovaný a ten počě nemocen velmi býti. A tak dlúho pracováše v té bolesti, aniž jemu bratřie možiechu co pomoci. To zvěděvši panna jedna šlechetná o tom nemocném starci i počě prositi opata, aby jéj odpustil toho nemocného bratra, aby ona, vezmúc jej do svého domku, potřěby dobývala. A najviec proto, že u městě spieš možieše nalézti potřěbu k jeho neduhóm. Tu opat přikáza bratří, aby jej donesli do jejieho domku, toho bratra. A ona jej přijě se vší radostí a pro jmě božie počě jemu přisluhovati pro věčnú odplatu, jiež jest čekala od Jezukrista. A když za tři léta ústavně jemu přisluhováše, tu počěchu lidé nečisté domněnie mieti na srdci o tom starci a řkúc, by on jejie panenstvo pohaněl. To uslyšěv ten stařec, počě boha prositi a řka: Ó, hospodine náš žádúcí, toběť jest známo všecko. I vidíš, žeť mám mnoho neduhuov i bolestí a tak dlúho této sluzě své,
