diábli chlubie tvým shřěšením. A když to uslyšěch, tiem sě velmi smútich. Tu ten mnich vecě a řka: Vyběhnu z té pelešě i puojdu na svět a budu svěcským. Druhý jeho počě prositi a řka: Bratře milý, nečiň toho, ale trp to míle a pokorně a ostaň na svém miestě! A ženu vyžeň, ať jde do svých bydl! Neboť to jest zěvně diábelské přivedenie. Ale mnohemť jest lépe ostati na miestě v utrpení tvého těla a v skrúšení srdcě a svému milému bohu modliti sě z svého srdcě a u pláči a ve slzách a milosti božie hledati, aby mohl v ten přěhrozný súdný den nalézti život věčný a získati sě svému bohu.
Jeden bratr přěbýváše na púšti, jenž slovieše Cellia. Tomu diábli přěkážiechu na myšlení a k smilstvu jej vediechu. To on počě sám k sobě řéci: Radějí chci tieže usilovati svýma rukama, a zda bych tudy zbyl diábelského přěkážěnie. A bieše dřieve ten bratr rytieřem. Jednú šed i učini z hlíny jako ženský obraz i vecě sám k sobě: Ej, tožť tvá žena! Třěbať jest, aby viece dělal nežli dřieve. A opět malú chvilku pomeškav i slepi z hlíny jako dceru i vecě sám k sobě: Ej, toť tvá žena urodila dceru. Opět jest třěba viecež viecež dělati, aby mohl i jě i sě nakrmiti i odieti. A tak velikým dielem zemdli své tělo, že již nemožieše viece dělati. I vecě sám k sobě: Nuže, však již nemuožeš dělati, a protož ženy nepotřěbuj, když diela velikého nemuožeš snésti. Uzřěv hospodin úmysl jeho i zbavi jej toho pokúšěnie.
Bratr jeden tázáše svatého Pemena opata a řka: Co jest učiniti svatý otče? Velmi mě diábel k smilstvu táhne a také mě hněv rozchodí.
