a nic nepomeškavše, vzdachu chválu hospodinu a řkúce: Divný pán buoh v zaslúžení svých svatých. A tu sě jěchu toho kacieřě Manichea nutkati, aby šel v uoheň. Tehdy on, bojě sě ohně, nechtě jíti i počě sě sápati a chtě rád ohně zbýti. Tehdy ti lidé pochopivše jej i uvržechu jej prostřěd ohně. Tu jej plamen tak velmi obklíči, že sě ledva živ ven vykoti. Tu jej z města s velikú ohyzdú vypudichu a volajíce naň a řkúce: Musíš za živa u pekle býti a věky věkoma hořěti. A mě pojemše s sebú a pánu bohu chválu vzdávajíce, do kostela uvedechu.
Po tom času, když pojidech podlé modly pohanské, i uzřěch pohanstvo, ani sě modlé těm modlám, i vecěch jim: I proč vy, jsúce rozumné stvořenie, i vzdáváte chválu němým i nesmyslným bohóm? A vy věčší nesmysl do sebe ukazujete než hovada, že němé {modly}meziřádkový přípisek soudobou rukou rytnie za bohy máte. V tu dobu hospodin jich smysl prosvieti a svého bludu ostavše i počěchu se mnú následovati našeho spasitele.
A opět jiné divné vám povědě. Mějiech zelnú zahrádku bliz od kláštercě, v niejžto mějiech zelíčko s svú bratří ku pokrmu. Tehdy jeden pohan v noci přišed i natrha toho zelíce a domův je přinese i přistavi k uohni, aby jemu uvřělo. A když od jitra až do oběduov stojě u vohně, ani sě muože shřieti ani vzevřieti ani obměkčiti i osta v té zelenosti jako tehdy, ješto bieše trháno. Ani sě ta voda, v nížto byl zelíce vložil, mohla shřieti. A rozpomanuv sě i přijide sám k sobě a to zelíce kradené vzchopiv s uohniště i nese je do kláštera. A pad přěd mýma nohama i počě prositi, by mohl mieti hřiechuov odpušťenie. A tu přijě křest svatý.
