svatý Apolonius s svú bratří z toho bohu chválu vzdavše i jěchu sě toho skrovně požívati a od Veliky noci až do Letnic toho měli dosti a toho tak jisti jsúce, že jim to hospodin pro slavný hod ráčil dáti a poslati.
Také smy to zvěděli, že jeden bratr nemějieše milosti a pokory i jě sě svatého Appolonie prositi, aby jemu ráčil tichost a pokoru u pána boha obdržěti. A když svatý Appolonius zaň boha poprosieše, tak mnoho jemu tichosti a pokory obdržieše, jakž všěcka bratřie počěchu sě diviti tichosti i pokořě jeho i mysli, jenž dřieve nic toho při sobě nemějieše.
A potom v té vlasti Tebais hlad veliký vzniče. A zvěděvše té vlasti lidé, že ti mníškové, ješto s svatým Appoloním bydléchu, bohu slúžiece a bez tělesných krmí sú živi boží milostí, všicni i s ženami i s dětmi k nim sě zdvižechu, pokrmu i požehnánie prosiece. Tehdy svatý Apolonius s plnú věrú i s nadějí svého boha poslednie tři košě chleba, ješto bieše svým bratří ku pokrmu, i sobě schoval, i káza mezi ten lid hladovitý vynésti. A vzdvih svoji oči i rucě k nebesóm i vecě: Věřte mi, že moc božie muože přispořiti moci ducha svatého, že tohoto chleba budem mieti dosti až do nového. A řek to i jě sě toho chleba děliti. A za čtyři mesiecě jeho nikdy neubudieše. Takež potom jednoho času z mála obilé a z dřěvenného olejě bieše mnoho lidí nasytil. Ty divy uzřěv diábel, vecě svatému Appoloní: Však ty nejsi Eliáš ani který apoštol ani prorok, i proč tak veliké divy činíš? Svatý Appolonius diáblu odpovědě a řka: A co mníš? Však proroci i apoštolé lidé sú byli a nám sú vieru i moc svú ostavili. Zdali jest s nimi buoh tehdy přěbýval a nynie sě vzdálil od nás, jenž jest
