i ta všěcka obec cělý den na vrúciem vedřě pracováchu a s města sě hnúti nemohúce, sami sě tomu diviechu, kterak sě jim jest stalo. Tehdy popové k uobci vecěchu a řkúce, že jeden pústenník ménem Apolonius, jenž bliz na té púšti přěbývá, že ten svého boha mocí to učinil, i slušie jemu něco k libosti učiniti, ač chcem této příhody zbýti. Ten veliký div jiné krajiny uslyšěvše a k té sě modle přiblíživše i k sluhám té modly, otázachu, proč na jednom miestě jako vrytí stojie. Tu jim ti jistí pověděchu a řkúce: Jistého nic neviemy, ale tak sě domnímy, že to všecko Apolonius činí. Tehdy někteří vecěchu a řkúc: Právě ste sě domněli. I potvrdichu toho, že sú jej viděli tudy jdúce. Avšak toho tak ponechavše i přivedechu silné voly a ty zapřiehše i chtiechu tú modlú s miesta hnúti. A když tu nic neprospěchu, všie pomoci zúfavše i poslachu své posly k svatému Appoloní a slibujíce, že když by jě zprostil té núzě, chtěli by všěch bluduov ostati. A když to pověděchu svatému Apoloní, inhed nic nepomeškav i běžě k nim a modlitvu vzdav hospodinu, všěcky jě zprosti a k hospodinu jě přichýli. Tehdy všickni jednostajně utečechu sě k ňemu a bohu čest a chválu vzdachu. A vzemše tu dřevennú modlu, v uoheň ji uvržechu. A spálivše ji i jěchu sě následovati pána boha. A vieru boží od svatého Appolonie přijemše, k svaté cierkvi sě přichýlichu. A mnozí z nich s svatým Apoloniem jěchu sě přěbývati tak, jakž i nynie v klášteřiech trpie. Tehdy sě ten div prohlási všady a mnozí sě skrzě to k křěsťanské vieřě obrátichu a pohanskú vieru po těch po všěch vlastech zahladichu.
Opět
