Syrus, to jest z té země, jenž sluove Syria, urozením i řěčí. A mějiechu jej tu za chudého, že ovšem nic nemějieše. A baba velmi stará bieše v jeho manželstvě. A již jim bieše skuoro k smrti a tak snažně oba v zákoně přěbývášta, až bieše podoben jich přiebytek k Zachařovi a k Elžbětě, jenžto sě o nich v svatém Čtení čte. Jedno že nebieše svatý Jan mezi nima jako mezi oněma u prostřědcě. A kdyžto o nich tázách na těch, ješto s nimi přěbýváchu, který by byl snem jich manželstva, tělesný li, čili duchovní, tu všichní zajedno vecěchu, že sta svatá a bohu milá člověky. To i mnoho jiného praviechu, jehož já žádajě sě zjistiti. I otázach jeho samého. A cidně jeho otázav i zvěděch to od ňeho právě.
Tu on mi vecě: Jáť sem, muoj synáčku, byl ostal dědicem té dědiny, jenžto sluove Nicebeni, a jediný sem byl otci a mateři. A kdyžto oni mě jako pramen svého plodu dědicem nade vším sbožím chtiechu, oženiece, ostaviti, i vecěch, že bych radějí mnichem byl. Tehdy otec a máti velikými hrózami i posladú mučili mě a chtiec, abych čistotu ztratil. A protož já zaběžech od uotcě i od mateře. A že nemožech na vzchod sluncě jíti pro ty líté pohany, ješto slovú Persa, a pro strážě rytieřuov římských, i obrátich sě na západ sluncě a maličko s sebú nesa na cěstu, abych sě tiem živil, takže přijidech na tu púšti řečenú Celcidos, ješto leží mezi Imas a mezi tú vlastí, jenž sluove Beria. A ta leží na poledne. A tu sem sě mnichóm přikázal
