i vecě jemu: Proč si to učinil, šlechetný muži, a pročs mě smútil, hřiešného? Nebť jest to črv z mého těla. Tehdy to ten král uslyšav i otevřě svú ruku i naleze kámen drahý i vecě k svatému Simeonu: Totoť nenie črv, ale jest drahý kámen. A on jemu vecě: Člověče, to jest tobě dáno podlé tvé viery. A budeť přižehnán v tvú rukú až do tvého skončenie. Požehnaněs žádal i dalť jest buoh. A takž jide ten král pryč a s velikú radostí.
A pak potom, když sě jeho dobrých skutkuov pověst prohlási, i pověděchu jeho mateři. Tu ona přišedši, chtiec jeho viděti, ale on jie zapovědě proto, neb nižádná žena na to miesto nechodila. I vecě jiej: Mátě, povzdrž sě málo a uzřívě sě spolu, ačť buoh bude toho přieti. A ona to uslyšěvši, počě plačíc rukama lomiti a prosieci, aby jeho viděla, a prostovlasá stojiec i vecě: Synu, proč mi to činíš? Za to li, že sem tě v svém životě nosila? Nakrmils mě žalostí za ten pokrm, jenž sem tě svými prsmi krmila. Dals mi vdychánie za to, za niž sem tě míle cělovala, oplatils mi hořkým pláčem se slzami. Za tu bolest a úsilé, jenž sem pro tě měla, nelítostivé rány i odplaciješ mi. Neb jest tak žalostivě mluvila, že j’ každý z nás musil plakati. A uslyšav hlas svatý Simeon své mateře i zakry svú tvář rukama a mnoho jie vzkazujě a řka: Matko, ukroť sě maličko a uzřívě sě u pokoji věčném. Tu ona vecě: É, pro Jezukrista, jenžť jest tebe povýšil, muože liť to býti,
