Vecě Sinkleticie, dievka blažená, a řkúc: Když budeš v klášteřě s jinými přěbývati, nevrť sě s jednoho miesta na druhé. Neb učiníš li to, ovšem sobě uškodíš. Nebo jakožto slepicě nasazena na vajcě, když již zároda v nich bude, a jakž jich oškludne, tak sě vajcě zkazie, že jě vymecí, takež mnich neb dievka vílovaná vezme škodu neb zastydne u vieřě, s miesta na miesto sě túlajíce. Opět vecě: Přěpustí liť buoh na ny nemoc, nemuťmy sě, neboť nám jest pomocna k tělesné žádosti zahlazenie. Postové a posel neb úsilé, to nám jest ustaveno pro nečistú rozkoš. Neb jakožto dobrým a silným lékařstvím nemoc zapudí, takež skrzě smutek a truchlost tělesnú zapudíš žádost zlých skutkuov. A to jest veliká cnost, když v nedužení jest pokorné trpěnie a boha chváléce. A pakli oslnem těmato tělesnýma očima, nežělejmy toho, neb smy skrzě to ztratili tohoto světa pýchu, ale viece sě tiem veselmy, že očima našeho srdcě chválu boží vidímy. A pakli ohlechnem, nemuťmy sě proto, nebo smy ztratili daremný sluch. Také ač vše naše tělo bude nemocno, nemuťmy sě, ale veselmy sě s radostí, neboť našie duši roste spasenie.
Stařec jeden mějieše daleko vodu od své pelešě dobřě za dvanádcte mil. A když jednú jda po ni, i usta velmi, že nemože dále jíti, i vecě: I co mi jest píle, bych já toto úsilé trpěl? Přijda já i budu přěbývati u vody. Tehdy ozřě sě za sě i uzřě jednoho za sobú, an přěčítá jeho stópějě všěcky.
