Tehdy Didinius, muž velmi učený a bieše slepý i přijide k svatému Antoní. A když mnoho z svatého Písma biešta mluvila, po té po všie řěči, když sě svatý Antoní divieše jeho umění a chváléše jeho dobrý smysl a zkušujě jeho i vecě jemu: Jsi li tiem, co smutnějí, že nemáš zraku tělesného? Tu on pro hanbu stydě sě i neodpovědě jemu. Otáza jeho i druhé i třetie, avšakž povědě, že je tiem smuten. Jemuž svatý Antonius vecě: Já sě divím tak múdrému muži, že toho žěle, ješto mají mravenci a múchy a komárové sniesti. A že sě brž neveselí tiem jměním, jehožto jedno světí apoštolé jsú zaslúžili mieti. É, mnohemť jest lépe viděti duchovně než tělesně. A ty oči mieti, v něžto drasta nižádného hřiecha nemuož upadnúti, nežli tě mieti, ješto jediným vzezřěním v rozličné žádosti muožeta člověka poslati na zatracenie u věčný plamen.
Jeden bratr z Nitri tak řečené púště skúpý i vecě: Nežli lakom budu a nevěda toho, že hospodin náš Jezus Kristus prodán za třidcěti peněz. A umierajě i ostavi peněz sto šiliňkuov, jenžto bieše, plátno tka, zachoval, vzěchu o to radu, co by z nich učiniti bylo. A tu na tom miestě přěbýváše jich mnoho u pelešiech, dobřě pět tisícuov. Jedni vecěchu, aby byly rozdány mezi chudé, a druzí na kostel jě obrátiti veléchu, a třetí veléchu přívuzným jeho poslati. Ale Macharius a Pambus a Isidorus i jiní světí otci naučením ducha svatého odsúdichu, aby jě s jeho pánem pokopali, a tak řkúce: Penězi tvoji s tebú buďte na zatracenie! A toho neučinichu ze zlosti, ale podlé práva. A pak jě
