vás kto, proč otvazujete, tak povězte, že hospodin toho potřěbie žádá.“ L19,32 A otšedše ta, ješto biešta poslána, nalezešta stojiece hřiebě, jakož jim pověděl. L19,33 A když odvazovášta oslíčě, vecěchu jeho páni k nima: „Čemu odvazujeta oslíčě?“ L19,34 Tehdy ona pověděšta: „Nebo hospodin potřěben jest jeho.“ L19,35 I přivedešta je k Ježíšovi. A vzmetavše své rúcho na oslíčě, vsadichu naň Ježíšě. L19,36 A když na ňem jědieše, stláchu přěd ním svá rúcha po cěstě. L19,37 A když sě již přiblíži k údolí hory Olivetské, jěchu sě všichni zástupi doluov jdúce, radujíc sě velikým hlasem chváliti boha pro ty všěcky divy, ješto biechu viděli, L19,38 řkúce: „Blahoslavený král, jenž jde ve jmě hospodinovo! Mír na nebi a sláva na výsosti!“ L19,39 A někteří duchovníci z zástupuov vecěchu k němu: „Mistře, požehři na své učedlníky!“ L19,40 Jimžto on povědě: „Pravi vám, že ač by tito mlčěli, kamenie by volalo.“
L19,41 A když sě přiblíži, uzřěv město, vzplaka na ně řka, L19,42 že by poznalo, i ty by plakalo, a jistě v tomto dni to, což jest tobě ku pokoji, ale nynie jest skryto přěd tvýma očima. L19,43 Neboť přijdú tobě dnové, že tě oblehú nepřietelé valem [a]text doplněný editorem[669]a] et lat. oblehú tě a snuzie tě otevšad L19,44 a k zemi tě přiložie i tvé syny, ješto v tobě jsú. A neostavie v tobě kamene na kameni, protožes nepoznalo času svého navščievenie. L19,45 A všed v chrám, jě sě ven metati těch, ktož prodáváchu i kupováchu v něm, L19,46 a řka jim: „Však psáno jest, že dóm muoj duom modlitebný bude slúti, a vy jste z něho učinili jatku lotrovú.“ L19,47 I učieše na každý den v chrámě. Tehdy kniežata popová i mudráci i kniežata z uobcě hledáchu jeho utratiti, L19,48 ale nenalézáchu, proč by jemu co učinili, nebo vešken lid bieše snažen jeho poslúchati.
Desátánádstá kapitola
L20,1 I stalo sě jest v jednom dni, když on učieše lid v chrámě i zvěstováše, sebrachu sě kniežata popová i mudráci s starostami L20,2 i vecěchu k němu řkúce: „Pověz nám, čí to mocí činíš nebo kto jest ten, jenž jest tobě dal tu moc?“ L20,3 An otpověděv vecě k nim: „A já vás tieži jednoho slova. Otpovězte mi: L20,4 Křest Janóv z nebe li jest byl, čili z lidí?“ L20,5 Tehdy oni mysléchu v sobě řkúce: „Dieme li: Z nebe, povie: Proč jste tehdy nevěřili jemu? L20,6 Pakli diemy: Z lidí, všěcka obec ukamenuje nás, nebo jisti jsú, že jest Jan prorok.“ L20,7 I otpověděchu, že nevědie, otkud jest. L20,8 I vecě jim Ježíš: „Ani já vám povědě, čí mocí toto činím.“
L20,9 I jě sě mluviti k uobci tento příklad: „Jeden člověk zplodil jest vinnici i osadil ji těžaři a sám byl na púti za mnohé časy. L20,10 A když přijide čas bránie vína, posla k těžařuom svého panoši, aby užitek vinniční dali jemu. Ani jeho propustichu bita prázdna. L20,11 An přičini k tomu druhého panoši poslati. A oni i toho ubivše a tryžňovavše, propustichu prázdna. L20,12 An k tomu přičini třetieho poslati. A oni i toho ranivše, zahnachu. L20,13 I vecě pán té vinnicě: Co učini? Pošli mého syna zmilelého, snad když jej uzřie, postydie sě. L20,14 Jehož když uzřěchu těžaři, mysléchu v sobě řkúce: Toť jest dědic, zabímy jej a našě bude dědina. L20,15 I zabichu jej, vyvrhše z miesta. Protož co jim učiní pán vinniční?
