jich, s svú paní bydléše, přišli a nocleha poprosili. V tu dobu hospodáře, jich syna Juliana, doma nebieše, ale sama hospodyně, jakož šlechetná a múdrá bieše, jich otázavši, odkad by byli, kam li by chtěli. Od nich uslyševši, jež sú milého syna ztratili a toho chodiec hledají. Po té řeči ona znamenavši, jako jest byla často od svého hospodáře slýchala, inhed jest sobě na mysli řekla: Toto jest otec a mátě mého hospodáře. Proněžto jim milostivě nocleh davši, svého milého hospodáře dle svého lože postúpila.
A když nazajtřie ráno ta paní Julianova nechavši hostí spáti, do kostela na boží službu šla. A zatiem Julianus se domuov vrátiv, za to maje, by jeho paní ještě spala, na svój pokoj šel, chtě ji ubuditi, nalezl, ano jeho mátě s otcem na loži leží. Jichžto nepoznav, na svú se ženu domněl, proněžto inhed meč vytrhl a jima oběma hlavy sťal. A v tom zámutce odtad vyšed, s svú se paní utkav, poče se diviti a tak k nie přistúpiv, jie otázal a řka: Kto sú to, ješto na našem loži ležie? K němužto ona vece: Otec tvój a matka tvá. Tebe dlúho hledavše, tě zde optali a já jim miloštěmi tvého pokoje postúpila. To Julianus uslyšav, jako smysla zbyv hořem a v hrozný se pláč udeřil. A tak žalostivě pláče voláše a řka: Běda mně, nebožtíčku sirému, co já sobě učiním, že sem svého milého otce a mú milú matku zabil! A již jest naplněno to slovo, ješto mně jelen předpověděl, jehožto jsem se kryje, do dalekých vlastí zaběhl, však sem toho já, nebožtík hřiešný,
