ty já své pány a své pomocníky nazývám, neb s jich pomocí člověk móž nebeské královstvie obdržeti.
Chtě také svatý Jan patriarcha všeliké lidi, aby almužny rádi dávali, napomínati, rozprávieše často takovúto pověst řka: Když jednú jedni chudí na slunci sediece hřejiechu se, pomlúvajíc o těch, kteří almužnu rádi a kteří neradi dávají. A bieše těch časóv v té vlasti jeden mýtník, jemužto bylo jméno Petr, člověk bohatý, ale chudým velmi nemilostivý, tak že když chudí před jeho duom přijdúc, almužny prosiechu, s velikým hněvem je od svého domu odhonieše a nižádný ze všech chudých nebyl by kdy od něho kterú almužnu vzal. Tehda jednú jeden chudý s jinými chudými se zamluviv, že u Petra toho dne almužnu uprosí. A tak se zamluviv, když před jeho duom šel, almužny poprosil. Nemaje Petr kamene ani dřeva, čím by na chudého lučil, bochnec žitný pochopiv, u velikém hněvu chudého se jím hodil. A ten bochnec chudý pochopiv, k jiným chudým se vrátiv, vece: Aj toť, almužna, kterúžto sem od jeho rukú vzal.
Potom po malých dnech, když se skupec na smrt roznemohl, zdáše se jemu u vidění, by před bóh na súd veden byl, a tu jeho všeckny zlé i dobré skutky na jedné váze vážiechu. S jedné strany mrzutí črní zlé jeho skutky na váhu kladéchu, a s druhé strany jedni bielí, krásní lidie dobrých skutkóv, což tož až málo položichu, proněžto se velmi mútiechu. A když zlých skutkóv váha znamenitě převažováše, tehdy jeden z těch bielých vece: Zajisté již nemáme
