nemohúc, k nie přistúpivši vece: Nemohu déle zimy trpěti. K niežto svatá Hedvika vece: Vstup na mé stúpěje, kdežtoť sem já stála. A jakžto dievka brzo učini, tak se jie nohy zahřiechu. Bosa také svatá Hedvika pro bóh chodieše, a když jednú hospodář její, knieže, náhodú jda, ana bosa jde, potkal, jejie nohy božím divem v obuvi se jemu ukázaly. Tak také svatá Hedvika klečiec u velikú zimu se zmrzlé zemi podpierajíc, bohu se dlúho modléše, až se jejie světie ruce byly tak zsedale, že z nich krev na zemi tekla. Žíni také ostrú z konských srstí zsukanú na nahém životě za obyčej nosila, a motovúz hrubý z konských srstí také stočený a velmi uzlovatý na svém životě nosieše. Jejie také nočnie položenie často jednonádste bieše, anebo na podlahách na rohoži položiec, vždy na jitřní vstala a potom se do dne nepoložila, ale na modlitbách až do jitra stála. A v tu hodinu, v nižto duchovnie panny jitřní zpieváchu do kapitoly vendúc, až do krve prolitie se matlami zbila. A ještě na tom dosti neměla, ale jedny své známé domácie ženy k tomu byla připravila, aby ji na každý postní den po božie muky až do krve bily. Mezi kterýmižto ženami, ješto ji bily, když jeden čas jedna, jiežto jméno bylo Děmuta, sediec plakáše, otázali jie jedni lidé, proč by plakala. Jimžto ona odpověděla a řkúc: I kterak mi veliké naplakati, a já sem k tomu připravena, že musím jednoho člověka až do krve bíti, jehožto jedno kóže a kosti sú.
O jiných jejích také strastných utrpeních dlúho by bylo psáti. Podlé toho, jakž jejieho vlastnieho bratra hospodyni paní Anna často jest řiekala: Co sem kdy o rozličných svatých svatosti slýchala, málo jest toho, bych na této svaté ženě tolikež anebo viece svatosti nevídala anebo
