pověděl. Tehda oni k němu do chyšky všedše, nábožně poklekše, takto mluviechu: Jakž kolivěk sme hřiešní, avšak jakožto jest bohu libo, vladařstvie na světě máme, proněžto žádáme toho, aby nám dal ten list, jenž držíš. V tu dobu otec svatý papež přistúpiv, lístek jemu z ruky vzal, a on jemu jej inhed pustil. Tehda papež ten list kázal přede všemi čísti, na němž vše popsáno bylo, co se jest svatému Allexí po ta léta dálo. To Eufemian, otec jeho, uslyšav, v hrozné otrapě jako bez duše omdlev na zemi pade. A když dlúho ležav, k smyslu se navrátiv, rozedře na sobě rúcho i poče s své hlavy šedivé vlasy trhati a svú šedivú bradu trhati, dera tvář svú, tak s velikým křikem padna na svého syna tělo, žalostivě mluvieše a řka: Běda mně, synu mój, běda mně tebe! I kteraks to mě, nebožtíčka starého, toliko let v hrozné ostavil žalosti. Běda mně, nebožci starému, čemu mi se viec utěšiti? S druhé strany matka jeho uslyševši to, všecka sebe zapomněvši, šlojieř na sobě ztrhala i jiné rúcho všecko na sobě zsápavši, prostovlasa, pro veliký lid těla syna svého dodáviti se nemohúc, žalostivě křičieše a řkúc: É, pomozte mi, přežalostivé ženě, ať k mému milému synu přijdúci, jeho ohlédám, ať mému truchlému srdci na tom dosti učiním. Tu přišedši, těžce na jeho svaté tělo padši, s hrozným pláčem mluvieše a řkúc: Běda mně tebe, mój milý synu, běda mně tebe, má kráso, má útěcho, mój rytieři, pročs nám tak nemilostivě učinil, vida svého tatíka a svú matku i svú