královny sedaje, almužnu bráše, obraz svaté královny, jenž v tom kostele bieše, k stráži kostelniemu promluvil a řka: Kaž tomu člověku božiemu do kostela vjíti, duostojen jest nebeského králevstvie a duch svatý s ním přebývá a modlitba jeho vzácna jest před hospodinem. A když ten stráže kostelný neurozomě, o kom by to obraz mienil, tehda obraz opět k němu promluvil a řka: Ten jest, ješto mezi dveřmi vně sedí. Tehda ten kostelník vyšed, uvede v kostel svatého Allexia. A když se po městu to pronese, počechu svatého Allexia lidie ctíti. Té cti svatý Allexius běhaje, vstav odtad, zajide do města Laodicie a tu na koráb vsedl, chtě do dalšie vlasti plúti.
Tu boží vuolí připlul k římskému břehu. To uzřev svatý Allexius, poče v sobě sám mysliti a řka: Nic lépe nenie než v domu svého otce v neznámosti bydliti. Viem to, že mne již nižádný nepozná, neb se velmi obrostil bieše. A když jednoho dne otec jeho Eufemian s velikým zástupem svých sluh po městu jdieše, zvola po něm svatý Allexius a řka: Sluho boží, rač mě, chudého pútníka, v svém domu chovati a s svého stolu drobty krmiti, ať se bóh nad tvým synem Allexiem ráčí smilovati. To uslyšav otec jeho Eufemian, pro milost svého syna v svém domu jemu pokojík dáti kázal. Tu jemu často mísy slal a zvláštniemu sluze jej poručil. Tu svatý Allexius u modlitbách v póstu bedlivě bohu slúžieše. A jakžto bývají při velikých dvořiech nekázaní a nestydatí holomečkové, mnoho božiemu sluze
