řečem věřiti. Když knieže Spytigneus zvěděl, že Vít opat s tovařistvem pryč zašel, Němce jednoho nešvarného opatem miesto Víta učinil. A když ten Němec v opatstvie se uvázal, první noc na jitřní vstav, uzřel, ano svatý otec Prokop u jedněch dřví stojí, podepřev se i promluvi k opatu Němci a řka: Od koho ty, Němče, zde moc máš vlásti? Co zde činíš? K tomu opat Němec odpověděl: Mocná ruka kniežecie tu mi jest moc dala, abych tiemto klášterem, donidž sem živ, vládl. Svatý Prokop k němu vece: Náhle ucti se a beř se pryč, dokad hanby nedojdeš. Pakli toho neučiníš, věz to, žeť pomsta božie na tě příde. A to řek i zmiza. To viděnie opat Němec za obludu přijem, poče na to nic netbati. Potom čtvrtú noc opat Němec k jitřní jdieše i ukázal se jemu opět svatý Prokop a řka: Němče, proč si mé řeči nepřijal, a jáť tě přieznivě napomanul? Věz to, že sem já synóm mým duchovným u hospodina uprosil tohoto kláštera bydliště, ale ne tobě, Němče, jenžto si neprávě všel, ač tě i knieže tu moc dal, ale jáť ji odjímám tobě po dnešní den. A to řekl svatý Prokop i poče opata berlú bíti prudce. Tehda opat nic nemeškaje, k kniežeti s brzkostí přijev i poče praviti, kterak by se jemu přihodilo. To knieže uslyšav, u velikém obdivě se užasl, ale že v srdci zlost začal bieše, té až do své smrti neostal. A když podlé toho světa běhu knieže Spytigneus umřel, po něm Vratislav v Čechách vévodú byl, knieže bohobojný, všie cti plný. A když boží službu snažně milováše, nad jiné kláštery klášter svatého Prokopa na paměti mějieše.