se z nich mějieše. Co jest tu hospodin skrze něho divóv ukázal, toho by ruka lidská všeho popsati nestačila, avšak tuto některé povieme.
Čte se tak o jeho svaté milosti, že když podlé obyčeje římského kostela mezi Velikú nocí a mezi božím na nebe vstúpením sbožní lidé tři dni se postiece, po křížiech chodie, všecky svaté vzývajíce, jich se milosti poručiece, aby ráčili hospodina za ně prositi. Bieše jeden člověk bohobojný, jemužto jméno Menno bieše, přišed na břeh Sázavy i žádáše se přes řeku na onu stranu převésti, chtě u svatého Prokopa na božie službě býti a s svatým Prokopem po křížiech choditi. Ale že na oné straně lodí bieše, přievoza mieti nemožieše, a protož sobě velmi stýskáše. A když tak na březe stoje mysléše, vida na oné straně lodí u kóla věziece, poče s velikým vzdycháním, tepa se v prsi, bohu modliti a řka: Ó, převšemohúcí hospodine, ještos skrze svatého svého sluhu Prokopa veliké divy světu ukázal, skrze něhožtos mnohé hřiešné k vieře i k náboženství zažehl, tvé svaté milosti prosím, rač mě, hřiešného, uslyšeti, aby onano lodí ke mně na tuto stranu přeplula. Pro mého náboženstvie žádost, nevzdaluj mne, milý hospodine, od dnešnie služby svaté, učiň účastna mne dnešní den svatého Prokopa modliteb pro tvého svatého jména čest i chválu. Netáže těch slov dořéci, až i velikú ručestí lodí i s sochorem, u něhož vězieše, k němu připlula. Na niežto se přes řeku převez, na božie službě, jakžto žádal byl, po křížích s svatým Prokopem chodil. Potom poče svatému Prokopu, jakž se jemu přihodilo, všecko praviti.
