svatosti. To knieže s svými radostivě uslyšav, přijev k němu, jeho svaté modlitbě snažně se poručil a s svými se stařejšími vrátiv, svatého Prokopa v tom v jeho klášteře opatem učinil. A to zádušie rozličnými almužnami nadal. Jemužto se rozličně svatý Prokop, nechtě se v to uvázati, bránieše a řka: Ten, jenžto všecka tajemstvie srdec vie, toho sobě na svědectvie vzývám, že nejsem duostojen jinými vlásti, to dobře mé sprostenstvie ukazuje. Tehda jeho knieže s svými staršími s velikú prosbú nadstúpi tak, že jako bezděky přijieti opatstvie musil. Kterak jest tu vládl ducha svatého naučením, o tom se takto píše, že byl všie pokory plný, nikda se pro nic tak nezamútil, by se nad svými mlazšími když přieliš řečí unáhlil. Proněžto jeho viece všeckny bratřie u boze milováchu, než se jeho jako starosty bojiechu. To jeho svatý obyčej bieše, že někdy zjevně, někdy obláště své bratry milosrdně u boze napomínáše a řka: Bratřie milá, boha milujíce snažně jemu služte, neb vaše zde krátké poslúženie dá vám v nebesiech věčné kralovánie. A takž svój svatý život veda, slovem i svatým příkladem lidi uče až i k smrti se přiblížil. Tu jest skrze zjevenie ducha svatého své skončenie předvěděv, zavolal k sobě bohobojného člověka, synovce svého, jemužto Vít řiekali, a druhého sobě milého u boze syna Emerama. Zjevil jim a řka: Synové moji milí, ješto sem vás věrně v duchovenství před sebú vychoval, vězte to, že třetí den s tiemto se světem rozlúčím, bohu vás porúčiem, ale v tom smysl váš vystřiehám, abyšte to