se své matky chvátišta a plačíc radoštěmi, ji zcelovašta. K nimžto matka povědě, jich ještě nepoznavše: Co tiem mieníte? Miesto nížto svatý Petr odpovědě: Tvá syny sta, ještos mněla, byšta byla utonula. To matka uslyševši, velikými radoštěmi omdlevši, na zemi padla a tu s synoma plačíc, dlúho ničevši, poče jie tázati: Kterak vám bóh pomohl, že ste neutonuli? K tomu mateři odpověděšta: Když se koráb o skálu roztroskota, jedné se dsky veliké polapichva, tu nás jedni přievozníci morští nalezú, v svú lodí nás vsadivše, jména nám jiná vzděvše, jedné cné vdově nás prodali, jiežto Justina jméno bieše. Ta o nás jako o svých syniech péči měla, k učení nás připravila a nás ctně mnoho časóv chovala. Tu v umění prospěvše, jednomu čarodějníku v Jeruzalémě se přikázachom, a když jeho falešného seznachom, pryč od něho jidechom a našemu milému mistru, svatému Petru, se přikázachom skrze naučenie Zacheovo, jehožtož sme i dnes učedlníci.
Nazajtřie s těmi třmi bratřenci, s Klimentem, s Akvilú a s Nicetem, svatý Petr modlit se bohu odtad nedaleko odjide. Nahodi se jim jeden muž starý chudé postavy i promluvi k nim a řka: Líto mi vás, bratřie milá, neb pod dobrým úmyslem velmi vás pochybujíci vizi, ani jest bóh, ani jest čemu na světě se modliti, ani jest od které moci vyšie předjednánie čeho na světě, ale vše, což se děje, to se náhodú přichodí a od hvězdné svrchnie moci. Jakžto sem já sám v sobě pokusil, jenžto sem nade vše učený v tom umění, u věščbách. Protožť radím vám, nebluďte, leč se vy modlte, leč nic, což vaše přirozenie svrchnieho odsúzenie nese, to se vám
