stane i přihodí. Tehda svatý Kliment naň vzezřev, poče se domnievati, jako by toho člověka někda vídal. V tu dobu svatý Petr ponuce svatému Klimentu s bratřencoma, aby se s tiem člověkem pohádali a jemu, že jest božie předjednánie v tohoto světa věcech, totiž mocné božie zpósobenie, nad vešken běh přirozeně, múdrým dolíčením ukázali. A když se s ním tak pohadováchu a jej pro jeho starosti počest otcem nazýváchu, tehda Aquila odpovědě a řka: Co jest toho potřebie, že jeho otcem nazýváme a majíce zapověděno, abychom ižádného na zemi otcem nevzývali, jedno boha na nebesiech. A to řek Aquila, ozřev se na starého muže i povědě a řka: Neměj za zlé, otče, že sem mého bratra tresktal, že tě otcem vzývá. Tak máme přikázáno, abychom tiem jménem nikoho mimo boha na zemi nenazývali. A když Akvila propovědě, nasmáli se všickni i s svatým Petrem okolo stojiece. A když otáza Aquila, proč by se smáli, povědě k němu svatý Kliment a řka: Neb to činíš, z něhožto jiné treskceš, nazývaje tohoto starce otcem. V tu dobu promluvi kmet starý a řka: Uvěřil bych, že by bylo předjednánie a všech věcí božie předpósobení, ale mé svědomie nedá mi tomu věřiti. Znal sem mé i mé ženy náhodnie přihozenie a znamenal sem běhy planetové, po němžto sem dobře pohodl, že jie i se přihodilo. Jala se svého sluhy milovati a tak se nebezpečenstvie a hanby bojieci, sen sobě falešný zamyslivši, s ním se přes moře vzdvihla a tu i utonula. Tak mi jest také mój bratr pověděl, že jeho byla počala také milovati, a když uzřela, an na ni netbá, k svému sluze