matka svatého Klimenta bydléše. A tu biechu jedni slúpi velicí stklenní, jimžto svatý Petr, s svými učedníky stoje, se divieše.
V ta doba pojide ctná žena počestná a žebříci, jiež svatý Petr poče porokovati a řka: Neslušalo by tobě žebrati, ale svýma rukama dělati. K tomu ta žena odpovědě: Pane milý, ruce mám, ale tak ohryzené, že jima nic nemohu dělati. A kterak by mi se bylo dobře stalo, bych se byla utopila a nad sobú té žalosti neviděla. K niežto svatý Petr vece: I co to, ctná ženo, mluvíš? I zdali toho nevieš, že těch duše, kteří sobě sami život odjímají, těžkú muku trpie? K tomu ta žena odpovědě: É, bych toho jista byla, že duše po tomto životě sú živy, ráda bych sobě život odjala, abych jedno mé milé dietky tam uzřela. A když svatý Petr poče na nie zvědovati, kterak by se to jie přihodilo, a ona jemu vše rozpravi. Svatý Petr k nie vece: Jest jeden člověk u nás mladý, jemužto Kliment dějí, jenž všecko tak praví, kterak jest matka se dvěma synoma, za moře plovúc, utonula a otec také za ní pluv, viec se nevrátil. To ta paní uslyševši, v divné otrapě na zemi padla. Po dlúhé hodině k sobě se navrátivši, srdečným kvielením zaplakavši, propovědě a řkúc: Jáť sem ta toho mládence mátě. To řekši, na zemi pade, žalostivě plačíci a prosieci, aby jie svatý Petr jejieho syna spieše ukázal. Tehda jiej svatý Petr přikázal a řka: Když jeho uzříš, ponechaj málo a učiň se, jako by jeho neznala, až do ostrova z lodie vyndemy. A když jemu to slíbi ona, ujem ji svatý Petr za ruku i povede ji k lodí, tu kdežto svatý Kliment čakáše svatého Petra. Tehda svatý Kliment uzřev svatého Petra,
