nečijíc, svoji ruce svými zuby hlodáše. Ten křik žalostivý ženy té vlasti uslyšavše, k nie přijidú, tiežíc, co by jiej bylo. Mezitiem jí jedna žena přistúpivši i poče jie rozprávěti a řkúc: Neplač, milá paní, nebť sem já také měla šlechetného hospodáře a ten mi jest u moři utonul a já žalostivši i mnoho plakavši, slíbila sem viec za muž nechoditi. A ty, ráčíš li v mém domku přebývati, jáť tobě ráda přeji. Tu se jakž takž Matodiana utěšila, a ta žena v svój dóm ji přijemši, pracně svýma rukama dělajíc, potřebici jiej dáváše. Po malých dnech té chudé hospodyni dna ruce zlámala, tak obě pracně ostašta. Svatého Klimenta mátě dělati nemožieše, že sobě v žalosti ruce zhryzla bieše, ale vstavši i poče žebrati a svú hospodyni krmiti.
A když se tomu plný rok skonal, tehda Faustinian, jejie hospodář, z Říma své posly za moře poslal, aby se vztázali, kterak by se tam jeho hospodyni i s dětmi dálo. Ti tam šedše, viec se nevrátichu. Druhé posly poslal. Ti se vrátivše do Říma, že sú žádného tam nenalezli, ani paní, ani děti, jemu pověděli. Faustinian to uslyšav, svého syna Klimenta doma snažně poručiv, plul hledat své panie a svých dětí i byl tam dvadceti let, a nikdiež jich nenalezl. Jich syn Kliment v Římě bydléše a již se otce a mateře i bratřie rozpáčiv, odtad se na učenie oddal, v němžto vskuoro slovutně prospěl a najviece se na to snažil, kterak by to v umění nalezl, jest li duše věčná a nesmrtedlná, neb v ta doba ještě svatý Kliment pohan bieše.
V ty časy svatý Barnabáš apoštol do Říma přišed
