zruší, tehdy pán toho domu pomní zpósobu jeho a ta pamět jest jměnie podobenstvie. Tak něco jest o Bohu a o jeho podobenství nebo obrazu vnitřniem. Tiem obyčejem jest věc budúcie jakožto nynějšie, a minulá jakožto budúcie. Ale ješče jest toho jiný obyčej, jímž věci budúcie jsú jako nynějšie, a minulé jako budúcie, a tak jako nynějšie. Nebo Bohu vešken čas od počátka až do konce, delší jemu nenie jako čásek najmenší. Protož nic jest nepominulo ve všem času před tváří jeho, jakožto v najmenšiem nynějšiem čásku, jakožto jest okamženie nynějšie. A to mohlo by býti jinak praveno, kdyby to pravenie šlo k múdrým vysokým. Ale že česky sě píše, musí sě ponížiti v tom pravení. Tak tehdy šli sú duovodové, že Buoh v svém bytu a v svých zpósobách nemuož mieti proměny.
Tuto jest odpornost prvním řečem napředpsaným
Aže kteříž mohú duovody klásti, odporně pravdu nalézají, dotknu sě o tom pochybení duovodóv odporných a již pójdu na to, že Buoh proměnu přijímá. A tak sě bude dóvoditi otázka napřed položená. A najprv psáno jest, všech věcí proměnných proměnnějšie jest prvá múdrost. A že ta jest Buoh, protož Buoh jest proměnný. Také Buoh něco zpomíná a někdy sě hněvá a druhdy nic. Protož sě mění. Duovod na tom záleží, nebo proměna jest, když věc má některú zpósobu, a potom jie nebude mieti. Anebo kdy prvé neměla jest některé zpósoby, a potom ji bude mieti. Ale že Buoh zapomíná něco, psáno jest. Učiní li hřiešný pokánie z svých zlostí, všech zlostí jeho nebudu zpomínati. A tak přinajmenšiem Buoh béře proměnu v tom, že prvé jest zpomínal, a potom nic, a že sě někdy hněvá, a druhdy nic. Dosti Písma jest, že na hřiešného sě hněvá, a když sě pokaje, tehdy sě nehněvá. A dále takto: Buoh někdy nebyl člověkem, a již jest člověkem, protož sě
