[36v]číslo strany rukopisua aby po tisíc tisícuo letech mocí boží od toho kamene jedno zrníčko piesku odjato bylo a opět po tisíc tisícuo letech druhé a tak až do konce, až by toho kamene nic neostalo. I zdali taková dlúhosti času věčnost móž pominúti, aby duše z muk byly vysvobozeny? Odpovídám a pravím k tomu, že věčnost ta v tom času sotva se počne, neb mezi konečným a nekonečným žádného není přirovnání. Neb když by poznali a věděli zatracenci, že by po tak dlúhém času a nečíslných letech, až by ten kámen zmizel a dokonal se, měli by vysvobozeni býti z muk, vdy by měli nějaké potěšení z toho, že tomu konec někdy bude, ač velmi pozdě[cu]pozdě] požďie a tak dlúho, než móž vymyšleno býti. Neboť to jest ta nájvětší múka nade všecky jiné – zbavení vší naděje vykúpení z takových převelikých a nesnesitedlných muk věčných. Neb dí Izaiáš: Opuštěn bude hřiešník na věky věkuo. A v knihách Trenorum napsáno jest: Zhynul jest konec mój a naděje má od boha. A zatracenec skrze Jeremiáše die: Proč učiněna[cv]učiněna] vžiňena jest bolest má věčná a rána má neuzdravitedlná? A v knihách Přiesloví: Člověk nemilostivý, když umře, naděje žádné nebude viece. Srozumějte těmto věcem, ktož zapomínáte boha, aby vás peklo nezachvátilo a nebyl by kto vysvoboděn[cw]vysvoboděn] wyſwoboďe. Hle, již zjevně vidím, že z pekla není žádného vysvobození, protož, najmilejší, pověz mi, co smýšlíš o tom kameni převelikém, o němž napřed zmínka byla. Nébrž raději, co smýšlíš o věčných mukách hříšných lidí. Zajisté bázeň a strach, mnohé hruozy přišly sú na mne