ulicech mrú nedostatky, hody časté strojí jiným boháčóm, aby pokrmy nájrozkošnějšími svého břicha naplnili, obžírnost, pro kteréž chudí hladem hynú. Co jiného jest jich život nežli hřiechové? Však hned u jich dvěří stojí smilstvo, protož co více mám mluviti, poněvadž všech smrtedlných jazyk nestačil by vypraviti, co hřiechuo oni páší, aniž boha jedno ve snách znají, ani zdá se mi, by zemříti měli nadějí se, neb nesnadně v hřiech upadá, ktož že umříti má pomní, a od boha, že má súzen býti, zná, příliš jistě mdlý a biedný jest ten, ktož na ty věci pamět maje, jestliže všech pokušení ďábelských snadně nepotupí. A protož vpravdě povím, když by boha svého súdci býti znali a že mají zemříti věřili, nikoli by tak aspoň přílišně nehřešili. Proč takoví biední lidé do kosteluo pospíchají, proto li, aby při službách božích byli, čili aby na obličeje ženské hleděli? To jest jich přemyšlování, to boží poznánie, tak li se na zákon boží vyptávají, aby pro penieze, zemi i moře přecházejíce, ustavičným bděním a přemyšlováním sobě a synóm svým zboží dobývali, rúcha na odpor tovařišóm divnú řemesla rozličností vykřtaltovaná častokrát měnili, aby hry, honby, tance, rozpustilosti, opilství, veliké hody, rozkošné pokrmy svým odměnně strojili tovařišóm a žen k vyplnění chlipnosti hojně aby měli. Ale běda, neznáte bídní, že tělo před časem kazíte a duši mordujete, odkavad nemoci a smrt dříve času jedné z přílišné hojnosti pokrmuo a častého žen užívaní,