[12r]číslo strany rukopisuhodinnému, kterýž ustavičně jde až k uloženému miestu a tu rychle se zámek vyrazí a ve zvonec se zvoní. Tak jest zajisté život náš, vždycky jeho ubývá a jde, až i k konci od Boha uloženému přijde, kteréhož žádný přijíti nemuož. Tehdy se hned vyrazí zámek života našeho a ve zvony naň zazvonie. Protož prociť, ó, člověče, a očekávaj, až se běh života tvého dokoná, neb orloj tvój již málo má vrúbkuov přejíti. Nebo každú hodinu nětco ubude. A když k miestu svému dojde, tehdy klesne a padne. Slyš, co die jeden poeta: Život náš krátký jako stien, vratký, umenšuje se a pomíjie, béře se ustavičně, klesá, padá velmi snadně, když se státi domnievá. Napoly zajisté s životem naším položeni jsme na smrti. A protož die Ekleziastikus: Nevie člověk konce svého, ale jako ryby na udici lapány bývají a jako ptáci v osidle, tak také lidé bývají zlapáni v čas zlý. Aj, již se béře konec, neb smrt jest života poslední konec! O němž mudřec takto píše: Ó, jak by šťastné bylo smrtedlné pokolenie, když by mělo vždy památku konce svého, také utěšenie věčného, který konec urozeným zaroveň jako obecným přijdeť, duše nebezpečně, nenadále a velmi rychle. Važ život svój a pohlediž naň, mnohému jest pádu poddán, prach jest, jistě nemóž trvati, rychle se v zemi obrátí. Protož die svatý Bernart: Kdy zpomenu, že sem prach a že rychle přijde muoj konec, vždycky přijde na mě strach a ustydnu jako prach. A svatý Řehoř die: Velmi člověk pečliv při do[12v]číslo strany rukopisubrém