hněvá, jehožto hřešícího nešvíhá, nebo na koho opravdově laskav jest, tomu netoliko hříchy odpouští, aby mu budoucně ke zlému nebyly, ale take jej tresce, aby se mu hřešiti zošklivilo, jakž sv. Augustýn píše.

II. Dítky neduživé, nezdárně zrodilé sou boží kazatele, nebo lidí zlé o hněvu božím napomínají, zlým a bezbožným výstrahu činí a dávají. Nebo poněvadž Bůh malé dítky jako nevinné červíčky ještě v životě matky tak raní a na zdraví snížuje, poněvadž tak hřích přirozený při nich vytrestávati ráčí, kterak by lidi vyrostlých hříchy veliké a těžké vytrestávati neměl? Děti takové, které se rodí slepé, sklíčené, chromé, v oudech těla nespůsobilé, jsou právě kazatelé boží, skrze něž on nekajícím, pokutami i věčným zahynutím hrozí, a aby oni kolikrát by koli na ně jakožto na živé hněvu božího příklady pohleděli, se báli, děsili, a tím smutným dívadlem ku pokání se probudili, takto u sebe přemejšlejíce: jestliže se to děje na zeleném, co pak bude na suchém? Jestliže se od domu Páně soud začíná, jaký bude konec těch, kteří nevěří evangelium? Ta bída a vada těla není s žádnou škodou aneb nebezpečenstvím duše spojena, ale jest i jiným i jim samým prospěšná, nebo kdo ví, kdyby tak obtížení nebyli, snad by z světem zahynouti mohli, jako mnozí zvláště lidé silní, zdraví, čerství, mladí, darů těch zle užili, v bezbožnost se zapletli, potom bídně v nich zhynuli.

Co více? I toť jest potěšení, že Bůh jim tyto zdejší neřesti ještě zde radostí duchovní, v nebi pak slávou a ozdobou zvláštní nahraditi ráčí. Nebo u svatého Matouše v kap. 5. Pán Kristus praví: Že sou blahoslavení, kteří nyní pláčí, nebo důjdou potěšení.

Co pak rodičové křesťanští činiti a čím se těšiti mají, jestli Bůh dítky jejich smrtí raní prvé, nežli křtu svatého docházejí? Nemají se nad tím přílišně rmoutiti, teskliti, nad to o spasení